Nedávno vám vyšla kniha Na vlnách s Petrem Voldánem, která se rázem dostala do pětice nominací na Cenu Hanzelky a Zikmunda za cestopis roku. Jak se píše kovanému „rozhlasákovi“ kniha?

Velmi špatně. Rozhlas mě naučil vyjadřovat se na krátkých plochách a naopak mě málem odnaučil květnatým souvětím. Láska k češtině mě ale neopustila nikdy, a tak to vlastně chtělo jen to správné naladění a popuštění fantazie na špacír. Největším oříškem bylo, které zážitky vybrat a kterých se vzdát. Jsou pro mě jako děti.

Ale původně jste se chtěl vydat na dráhu píšícího novináře. Jak se to stalo, že jste se nakonec upsal rozhlasu?

Před nástupem na žurnalistiku v Praze jsem přispíval do novin v Táboře a ještě ve druhém ročníku na fakultě byl přesvědčen, že se k psaní vrátím. Jenže pak přišel moment, abych si zvolil specializaci a já se dostal na tu rozhlasovou do rukou profesora Kováříka. Ten mě tím rozhlasovým virem nenávratně nakazil, za což jsem mu ale dodneška vděčný. Těsně před koncem studia mě poslal do rozhlasu, že shánějí někoho do domácí redakce. Tam mi tehdejší šéf a někdejší sportovní komentátor Míla Holman strčil do ruky noviny a poslal mě do studia z nich kousek přečíst na mikrofon. Když si to pak s kolegy pouštěl, říkal, že je to sice hrozný, ale že hlas mám naopak dobrý a nějak mě to snad naučí. (smích) Tak jsem začal s kolegy reportéry točit pro domácí redakci a moc rád na to období vzpomínám. Měli jsme docela tvůrčí volnost, a tak nás jednou napadlo vyjet do nejsevernějšího, nejjižnějšího, nejzápadnějšího a nejvýchodnějšího bodu republiky a odtud postupně vysílat. Na mě vyšla nejsevernější obec Lobendava a to byla výzva! Zkuste najít něco zajímavého na zapadlé obci v Sudetech, kde tehdy sídlil jen Ústav sociální péče pro děti.

Většinu vaší kariéry jste ale strávil jako zahraniční zpravodaj.

K tomu jsem se dostal tak trochu náhodou. Pozice zahraničního zpravodaje byla v mých začátcích něco výlučného – oni přece jezdili do ciziny, měli bony a dělali tu „velkou“ zahraniční politiku. Vedení v Praze ale rozhodlo, že si málo hrají se zvukem. To já jsem se zvukem pracoval rád a svou zálibou úspěšně šikanoval všechny zvukaře a techniky. (smích) Proto padlo rozhodnutí, že je to pojedu naučit. Umíte si asi představit, jakou ze mě měli radost. Na první reportáž jsem odjel do polské Wroclawi v době, kdy zvolili Jana Pavla II. papežem. Byl to neskutečný zážitek – liduprázdné město, za okny jeho podobizny, a kdo nevyrazil speciálními charterovými lety do Vatikánu, byl alespoň u televize.

Pak už vás čekalo první rozhlasové angažmá v Moskvě, kam jste se s přestávkou v Londýně po deseti letech vrátil. Máte tedy skvělé srovnání, změnilo se za tu dobu Rusko hodně?

Změnilo, i když ty klíčové věci zůstaly stejné – jako ruská povaha nebo byrokracie. Společnost jako taková se hodně posunula. Posílila vrstva bohatých, řekl bych, že se ještě více rozevřely ony sociální nůžky. Nám novinářům se postupem času uvolnily ruce, mohli jsme víc cestovat. Při svém prvním pobytu jsem musel nahlašovat každičký přejezd, přičemž mě pravidelně kontrolovali, jestli dodržuji ohlášenou trasu. Dokonce se stalo, že nás jednou ani nepustili, když jsme jeli s partou zpravodajů s rodinami k jezeru na šašlik. Vrátili nás a museli jsme ho udělat v troubě.

Postupně jste střídal Moskvu, Londýn, poté opět Moskvu, až jste přešel mimo rozhlas jako odborný asistent europoslance Vladimíra Remka do Bruselu. Nebyly to pro vás drsné východně-západní přechody?

Naopak to byla velká výhoda. Člověk se oprostí od škatulek „východ“ a „západ“ a přestává vidět černobíle. Je ale pravda, že když jsem končil v Londýně, v rozhlase se hodně divili, že znovu zvažuji angažmá v Moskvě. Já v tom ale naopak viděl skvělou příležitost vrátit se s dostatečným odstupem na místo, které dobře znám a mám v něm kontakty. Z novinářského hlediska to bylo fantastické a prestižní místo, protože právě tam se dostanete k těm „velkým“ věcem, tam se dělá politika, která ovlivňuje svět. Proto jsem po dvou štacích v Moskvě rád říkal, že Rusové a Američané se spolu vždycky domluví, protože si jsou velmi podobní. Oba národy spojuje „velmocenský syndrom“, který se projevuje obrovskými mrakodrapy, velkými auty a představou, že nic není problém, protože jsou přece tak velcí. Takové věci můžete vyčíst z knih, ale já si na ně pomyslně sahal ve své práci každý den.

A jak tyhle změny vnímala rodina?

Když jsme v březnu odlétali z Velké Británie do Ruska, bylo v Londýně krásné jaro a v Moskvě naopak ten den čerstvě nachumelilo. Z toho byla samozřejmě nadšená. (smích) Jinak první sovětskou štaci jsem absolvoval ještě s první ženou a můj syn tam tehdy letěl jako tříletý. Nastupoval do ruské školky, aniž by uměl jediné slovíčko. Učitelka mě ale uklidňovala, že děti jsou v tomhle věku jako houby a rychle si zvyknou. Měla pravdu, po pár týdnech se najednou rozmluvil a používal slova, která jsem ani já neznal. S druhou manželkou jsme odlétali do Londýna v době, kdy dcera nastupovala do 1. třídy. A situace se opakovala. Určité kulturní rozdíly se samozřejmě projevovaly, muselo to být pro všechny náročné, ale na druhou stranu jim to hodně dalo. Svět se pro ně stal menším, zbavilo je to předsudků a poskytlo skvělou jazykovou vybavenost.

Váš hlas je posluchačům známý, vaši tvář zase mohou vidět v cestopisném pořadu České televize Postřehy odjinud, který natáčíte už od roku 1999. Nestal se pro vás za ty roky rutinou?

Vůbec ne, každá destinace vás totiž provokuje jiným způsobem. Navíc doba se změnila a nároky na technickou vybavenost a i moji vlastní přípravu a práci se změnily. Už netočíme na velkou kameru, ale na fotoaparáty, vozíme dron a místo tištěné mapy používám tablet. V tvrdé konkurenci internetu musíme také vyhledávat mnohem zajímavější informace a zvláštnosti, je třeba se snažit, abyste diváka zaujala. Na jednu stranu mě to drží v kondici. Schválně, co se vám vybaví, když se řekne Švýcarsko? 

Čokoláda.

Rozhodně – a my ji nechceme opomenout, jen ji místo povrchního představení chceme ukázat na příběhu dvou děvčat, která přišla do Švýcarska z Čech a dnes učí Švýcary dělat čokoládu. Jsou úspěšné, vedou workshopy, mají vlastní výrobnu i prodejnu. To jsou přesně ty momenty, kdy se zas a znovu přesvědčuji, kolik šikovných a úspěšných lidí je původem od nás z České republiky.

Kromě vášně pro rozhlas se netajíte také svou vášní pro kávu, a dokonce prý sbíráte kávové šálky. Začal jste s tím na cestách?

Paradoxně se tahle moje sběratelská vášeň zrodila u mé babičky v Babiččině údolí. Pár mi jich po ní zbylo, a tak jsem si říkal, že by to mohl být do budoucna i pěkný suvenýr z cest. Důležité ale je, aby měly příběh. Jen tak si je někde koupit, to není ono. Takhle mám ve sbírce třeba šálek s erbem Lobkowiczů, který mi osobně věnovala Bettina Lobkowiczová, nebo hrníček z nejstarší kavárny v New Yorku. Odtamtud jsem ho ale málem neměl, protože servírka byla hrozně neoblomná a odmítala mi ho prodat. Nakonec jsem uspěl, ale myslím, že se za mé psí oči manželka stydí dodneška.

Nyní se kruh pomyslně uzavřel a vy jste se vrátil do České Skalice, kde jste díky babičce strávil v dětství mnoho času. Dopadlo to tak, jak jste si přál, nebo bylo vaším snem zůstat v zahraničí?

Dopadlo to nejlíp, jak mohlo. Natrvalo jsem do ciziny nechtěl. Na to jsem moc patriot a možná málo hrdina. Na fakultě jsem vždycky říkal, že nechci zůstat v Praze. Ale zajela mi tak pod kůži, že ta nynější kombinace Babiččino údolí – Praha je ideální. Bez Prahy by Babiččino bylo málo a Praha bez Babiččina údolí – to by zase nebylo ono.