STUDUJÍCÍ
Jakub Hron se narodil 4. června 1840 v Metánově na Pelhřimovsku jako nejmladší syn do rodiny chudého sedláka Jana Hrona. S úctou ke svému rodišti se začal později podepisovat Jakub Hron Metánovský. Gymnázium v Jindřichově Hradci vystudoval jen díky všemožným chudinským podporám a úlevám, i tak se mu podařilo maturovat až v 25 letech. To však bylo způsobeno výhradně majetkovými důvody, pokud šlo o intelekt, vynikal přemýšlivý mladík nad ostatní a to mu mělo vydržet po celý život. Ve studiích pokračoval na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde byl posluchačem matematiky a fyziky. Nakonec absolvoval roku 1870 ve Vídni, kde získal aprobaci středoškolského profesora matematiky a fyziky pro nižší gymnázia. Nebyl by to však usilovný Hron, kdyby si ji už za tři roky nerozšířil pro všechna gymnázia a za další tři léta ještě doplnil o státní zkoušku z filozofické propedeutiky.
VYUČUJÍCÍ
Dlouhých 16 let byl i přes své nesporné vzdělání a kvality pouhým učitelským suplentem. Podivínskému intelektuálovi se nedostalo pochopení na jeho působištích v Opavě, Jindřichově Hradci a vlastně ani v Hradci Králové, kde se nakonec usadil v roce 1871. Řádným učitelem na zdejším gymnáziu se stal v roce 1883, profesorem pak až v roce 1886. Mezi jeho nejslavnější studenty zde patřil například pozdější prvorepublikový ministr financí Alois Rašín. Profesury si však neužíval dlouho – pouhých deset let. Jeho nonkonformní vystupování a způsoby, které mu vpravdě komplikovaly život, narazily definitivně v roce 1897. Příčinou byla šarvátka u zkoušek s obávaným zemským inspektorem Kostomíchem, který toho roku předsedal maturitní komisi, korunovaná Hronovým výrokem na konferenci, která po maturitách následovala: „Přáli bychom si, abychom byli všichni tak moudří a chytří jako pan císařský královský zemský školpozorovák!“ Podle jedné verze přinutil inspektor Kostomích ředitele gymnázia Steinmanna, aby okamžitě napsal vídeňskému ministerstvu žádost o Hronovo předčasné penzionování, podle jiné to ředitel udělal iniciativně sám. Nedlouho nato za sebou zavřel Jakub Hron naposledy dveře svého hradeckého bytu a odjel do Prahy studovat nejprve medicínu a pak práva, obojí neúspěšně. V roce 1910 ho jeho synovec na koňském povozu odvezl zpátky do rodného Metánova s jediným majetkem – spisy Aristotela, Hippokrata a Platóna.
VYNALÉZAJÍCÍ
Bydlel pak v bývalé metánovské hospodě, kde psal na vsedě v dřevěné bedně své spisy. V místnosti nebylo možné topit, a tak si sestrojil kladkostroj, s jehož pomocí se v bedně sám vytáhl až ke stropu, kde mu bylo tepleji. Bylo mu tehdy už 70 let, ale protože mu profesorské povolání nikdy nebylo jedinou životní náplní, mohl se teprve teď naplno ponořit do svých zálib. Více než profesor se totiž do historie zapsal jako svérázný vynálezce – ať už šlo o novinky technické nebo jazykové. Jedněmi udivoval víc než druhými. Pokud šlo o ty jazykové, byl Jakub Hron důstojným následovníkem někdejších puristů, usilujících o důslednou očistu českého jazyka od všech cizích výrazů. A tak navrhl říkat optimistovi lepšišťan, filozofii libomudravna, studentovi bažák či penzistovi výslužník. Z jeho vynálezů se nejvíce ujal nepřevrhnutelný kalamář buňát. Naproti tomu jím vynalezená narkóza hudbou, blátoměrné boty, zařízení umožňující kouřit jeden doutník deset dnů nebo zdokonalený telefon se neujaly. Podobným neúspěchem dopadl i let nafukovacího balonu ve tvaru slona nad Hradcem Králové v roce 1901, který však skončil jeho roztržením ještě před odlepením od země.
INSPIRUJÍCÍ
„Poletím, kde jest orla říš, vysoká širá nebes výš…,“ napsal v jedné ze svých básní. Jak prostě na svět přišel, tak z něho ve svém Metánově 29. dubna 1921 i odešel. Na hřbitov v nedalekém Častrově ho vyprovodila metánovská kapela alejí, kterou nechal vysázet. Jakub Hron zemřel ve stejném osamění, v jakém prožil svá poslední léta a svým způsobem i celý život. Pro mnohé své současníky podivínský samotář, pro pozdější generace zdroj pobavení, ale i inspirace. Ladislav Smoljak přiznal, že Jakub Hron Metánovský byl jednou ze čtyř hlavních osobností, které se staly předobrazem postavy českého génia Járy Cimrmana. Nakolik se Jakub Hron podobal svému slavnému obrazu, napovídá prohlídka muzea slavného profesora a vynálezce v metánovské škole.
Karel Čapek, který se sice na hradeckém gymnáziu s Jakubem Hronem minul, ale na jeho nepřevrhnutelný kalamář nedal dopustit, se s profesorem rozloučil nekrologem v Lidových novinách: „Když byl pro své podivínství dán do penze, studoval, ač již starý pán, práva a medicínu stejně neúnavně ve svém dobrodružném životě jako španělský rytíř de la Mancha. Věda byla jeho Dulcineou, jíž sloužil. Nikdy mu nebylo souzeno poznat, že není vždy princeznou, ale také děvečkou. Žil v klamu, který je ostatně typický pro „století vědy“: že vědou a rozumem lze říditi práci a potřeby lidské, řeč, praktický život, vše. Jenže tento staletý klam u něho nabyl přepjatých rysů, karikatury, a stal se podívanou pro smích. My však, kteří se smějeme podivínům, obyčejně zapomínáme, že v jejich šílenství bývá něco hrozně a vážně typického.“
