Dá se říci, že jste tak trochu vyměnil ráj za ráj. Pocházíte z Českého ráje, profesně jste se ale uchýlil do anglického – na Hrádek u Nechanic, kterému se přezdívá kousek Anglie ve východních Čechách. Nestýská se vám někdy?

Mám rád oba, a když se mi někdy zasteskne, vždycky můžu vyjít nahoru na Hodinovou věž a urputně mávat směr Trosky, které jsou z Hrádku vidět. Nestává se to ale tak často, protože alespoň jednou za měsíc se domů do Českého ráje vracím. Tady mi to ale k srdci přirostlo stejně tak.

Pracoval jste na Zámku Žleby, na Hrubém Rohozci i na Karlštejně. Není pro vás v tomto ohledu Hrádek tak trochu kariérní pád?

To ani v nejmenším. Každá památka, na které jsem působil, je unikátní a dala mi ze sebe strašně moc. Karlštejn – to je ta top česká památka, která zaujímá mezi českými hrady zcela výjimečné postavení. Čas tam běží jako splašený, jdete prohlídku i osmkrát za sebou, italština střídá angličtinu, němčina ruštinu… Žleby jsou zase pohádková záležitost, romantika na vás dýchá z každého koutu. Milovaná „Rohožka“ neboli Hrubý Rohozec je zase malinký zabydlený zámeček plný příběhů. Čas strávený tam plynul pomaleji, ale o to intenzivněji. Hrádek vás oproti tomu okouzlí svou rozmanitostí. Nejen nádhhernými reprezentačními a hostinskými pokoji, ale i hraběcími apartmány vyladěnými do nejmenších detailů. Ať už ale pracujete kdekoli, stejně nakonec zjistíte, že je to všechno o lidech. Památku dělají lidé a Hrádek má štěstí na opravdu skvělý, léty téměř neměnný tým zaměstnanců i průvodců.

Vzpomenete si ještě na svůj úplně první den na Hrádku?

Velmi živě. Byl to pátek 1. července 2016, přišel jsem k okénku paní pokladní a hrdě zahlásil: „Dobrý den, já jsem váš nový kastelán.“ (smích) Kolegyně mě pozvala do pokladny, uvařila mi kávu a za chvíli už jsem šel svoji první prohlídku. Procházel jsem těmi krásnými prostory a zaplavoval mě skvělý pocit. Od prvních momentů jsem uvažoval, co by kde šlo vylepšit, co ještě zpřístupnit, co opravit. Ostatně, tyhle moje myšlenkové pochody se od té doby nezastavily.

Jaké to bylo přebírat pomyslnou štafetu po kastelánovi, který o Hrádek pečoval úctyhodných 27 let? Neměl jste z toho strach?

Ani ne tak strach jako pocit obrovské zodpovědnosti. Svého předchůdce obdivuji v tom, že se dokázal téměř tři desítky let o objekt starat a i po pěti letech si k němu občas chodím pro radu. Samotné předávání bylo ale poměrně hektické. Když se na památce střídají kasteláni, využívají tzv. doby souběhu, kdy v objektu pracují oba. Bylo potřeba předat veškerý inventář včetně historického mobiliáře. Pro vaši představu, Hrádek disponuje mobiliárním fondem o zhruba deseti tisících položkách – tedy obrazů, knih, nábytku, různých drobností. Jen knih je tu zhruba šest tisíc a každou musíte vzít do ruky a zainventovat ji. Na předání jako takové zbyl nakonec všeho všudy týden, takže to bylo trošku hození do vody. Naštěstí místní tým, ta naše zámecká posádka, mě ale utopit nenechala. Bez ní by kastelán svou práci dělat nemohl. Stejně tak mi ale pomohli i mnozí kolegové z Národního památkového ústavu.

S prací kastelána je spojena trochu romantická představa člověka s ohromným svazkem klíčů, který chodí kolem a dohlíží na bezproblémový chod památky. Přitom to je asi jen zlomek vaší práce. Jak vypadá váš běžný den?

Na mojí práci je krásné, že něco jako běžný den neexistuje. Asi si umíte představit, jaká je starost o byt nebo dům. Tady je to stonásobné. Nicméně každé ráno máme s týmem krátkou poradu, kde si zopakujeme denní a týdenní úkoly, které se odvíjejí od aktuálních potřeb zámku, ale také ročního období. Třeba dnes jsem šel po poradě vyklízet část hospodářské budovy. Bohužel se člověk nevyhne ani „papírování“, což není má oblíbená činnosti, ale bez toho to v dnešní době nejde.

O Hrádku se ví, že přichází každý rok s nějakou novinkou, nově zpřístupněnými prostory, tematickou prohlídkou nebo akcí. Před pár lety jste takto návštěvníkům otevřeli třeba zámecké sklepy. Kde pořád berete inspiraci?

Zatím mě tvůrčí krize nepotkala, ještě je hodně, co ukázat. Je ale pravda, že co se týče prohlídkových tras, tak tam už jsme asi na pomyslném stropě. Pokud to jen trochu půjde, rádi bychom letos nabídli prohlídku Hrádkem křížem krážem, což je taková záležitost pro fajnšmekry, protože se může protáhnout až na tři hodiny. Lákadlem je nově návštěva věže Kardinálky, kde se nachází byt, který veřejnost ještě nikdy neviděla. Jak jste zmínila, otevřeli jsme zámecké sklepy, ale návštěvníky vodíme – sice s helmou – i do přilehlé hospodářské budovy. Prohlídky zámků totiž přestávají být o nábytku a obrazech, ale spíš o příbězích lidí, kteří tam žili. Začíná být trendy neukazovat jen tu naleštěnou krásu, ale i místa, která na svou další šanci teprve čekají. Ukazujeme je lidem, říkáme, co nás trápí a jaké s nimi máme plány. A to je myslím dobře.

To je třeba případ oné rozpadlé hospodářské budovy.

Ano, to je náš aktuální projekt. Stavení, které přímo náleží k zámku, vzniklo v polovině 19. století jako provozní zázemí pro správu a péči zdejších majetků rodu Harrachů. Vezměte si, že nyní obklopuje Hrádek 19hektarový park, za Harrachů měl 29 hektarů a patřila k němu ještě 400hektarová obora.

To už byla pořádná starost. V hospodářské budově se tedy nacházely deputátní byty, kočárovny, kolny, stáje, rodinné zámecké divadlo a jízdárna. Už když jsem nastupoval, pojal jsem nápad tento prostor opravit a vdechnout mu nový život. Národní památkový ústav souhlasil a dali jsme se do práce. Jde to pomalu, nevyhýbají se nám všemožné peripetie, ale za těch pět let už jsme ušli kus cesty a věřím, že brzy seženeme potřebné peníze, abychom se mohli pustit do nutných stavebních úprav. Cílem je prostorám vrátit jejich původní vzhled, abyste se znovu mohla kochat krásně vyřezávanou galerií, divadélkem nebo se mohla uprostřed místnosti zase ohřát u krbu s Harrachovským erbem. Velkorysý prostor jízdárny zase nabízí široké využití třeba pro přednášky, výstavy nebo zastřešené vánoční trhy.

Po všech vašich zkušenostech na tuzemských hradech a zámcích, existuje něco, co vás po příchodu na Hrádek překvapilo?

Překvapilo mě, jak je možné, že o tomhle zámku ví tak málo lidí! Přitom je to takový skvost. Upoutá vás na první pohled, je to zkrátka nádherná novogotická stavba. Ale ten pravý „wow efekt“ podle mě přichází, když vejdete dovnitř a zjistíte, jak je to uvnitř celé nejen vkusně, ale i důmyslně vymyšleno. Hrádek má zkrátka všechno – hostinské pokoje, reprezentační pokoje, soukromé pokoje, věž, sklep, park. Je pravda, že Harrachové se sem jezdili tak trochu skrýt a utéct před aristokratickými povinnostmi a myslím, že se jim zámek povedlo schovat perfektně.

Zmínil jste, že prohlídky už přestávají být o nábytku a obrazech, ale spíš o příbězích. Těch je Hrádek určitě plný – ať už stran jeho majitelů nebo vzácných návštěv, osobností, které tu strávily nějaký čas. Který příběh je váš nejmilejší?

Úžasný je v mých očích třeba příběh zakladatele zámku hraběte Františka Arnošta z Harrachu. Za svůj život byl v Anglii všehovšudy dvakrát a vždycky tam odjížděl se záměrem inspirovat se jejich moderním průmyslem. Mimo to si ale odvezl také nadšení pro tehdy aristokracií tolik oblíbenou romantickou architekturu. Přitom v polovině 19. století by bývalo bylo mnohem praktičtější postavit si honosnou vilu, ale to on ne. Nechal si postavit zámek a vůbec ne ledajaký. Ono když se řekne Hrádek, zní to jako roztomilé označení pro malý zámeček, ve skutečnosti ale malý vůbec není. Jen v budově zámku se nachází 135 místností. Rád bych zmínil i jeho vnuka Ottu z Harrachu. Přímo na Hrádku zemřel, a dokonce tu na něj byl roku 1920 spáchán atentát. Do pracovny za ním přišel údajný anarchista Poláček z Nechanic, vytáhnul na hraběte zbraň, ale v poslední chvíli zastřelil sám sebe. Ještě předtím však stihl hraběti předat dopis, kde mu vysvětloval, že má sice úkol ho jako představitele zlé šlechty zabít, ale nakonec obrátí zbraň proti sobě. Tak i taková dramata zažil romantický Hrádek. Z návštěv mě baví rakouský malíř Rudolf von Alt. Úžasná osobnost, která na Hrádku strávila celý měsíc a vytvořila zde soubor unikátních obrázků zámeckých interiérů. Výtvory to byly nádherné, ale Rudolfa von Alta ukrutně nebavily. Byl to akademický malíř, krajinkář, kterého ale k jeho smůle živily právě ony interiéry. Jen si představte frustrovaného malíře, který tráví měsíc na Hrádku a maluje Harrachům ty jejich nablýskané pokojíčky. (smích) Těch příběhů je spousta a pořád objevujeme nové. Příští rok plánuji návštěvu vídeňského archivu, kde si brousím zuby na spisy Harrachů, Hrádek rok 1921 – 24, konkrétně oddíl pokynů pro kastelána. Jsem nesmírně zvědavý, co se za těch sto let změnilo, ale tipl bych si, že toho mnoho nebude. Hádám, že stejně jako my dnes řešili, kudy zatéká do střechy, co s parkem a jak hospodárně nakládat s finančními prostředky.

Váš předchůdce strávil na Hrádku 27 let. Jak to vidíte vy?

Když jsem začínal, říkal jsem, že jako z podstaty soutěživý člověk vydržím alespoň těch 30 let. Po pěti letech bych tenhle výrok upravil na to, že věřím, že tady ještě příští rok budu.