Narodil jste se v Massachusetts, vyrostl v New Hampsire, ale rodinu založil v Hradci Králové, kde od roku 2005 žijete. Co vás sem přivedlo? 

Poprvé jsem se v České republice ocitl v roce 2004, kdy jsem přijel do Trutnova navštívit kamarády. Slovo dalo slovo a uspořádal jsem tam pár koncertů, pak se přidal Hradec, Pardubice. Léto jsem strávil hraním na bowlingu v Ústí nad Labem, kde jsem se potkal s pár lidmi z hudebního průmyslu, kteří mě doporučili na další akce, a pak už nebyl důvod odjíždět. 

Zažil jste jako Američan v Čechách řádný kulturní šok? 

Vůbec ne. Do Evropy jsem ještě jako školou povinný jezdíval, takže to pro mě nijak drastická změna nebyla. Nenavštěvoval jsem přímo Česko, ale třeba východní Německo ano, a to nebyl tak veliký rozdíl. Největší změnou byl pro mě samozřejmě jazyk, ten je opravdu těžký a dělá mi problémy i po všech těch letech. Kulturní rozdíly jsou jen drobné, a dokonce i příroda je tu hodně podobná jako v mém rodišti. Hradec mi navíc hodně přirostl k srdci. Mám na něm rád, že v sobě pojí výhody velkoměsta s benefity maloměsta. Moc rád jezdím na kole a baví mě, jak rychle se dostanu z centra do lesů. Je to opravdu kousek. Vnímám, že se tu žije tak nějak jednoduše, kamkoli potřebujete, se rychle a pohodlně dostanete. Navíc je to bezpečné místo skvělé pro rodinu.  

Takže se vám po USA nestýská? 

Stýská se mi spíš po rodině, která mi tam zůstala. A musím přiznat, že i po našich jezerech, které jsou zvlášť v oblasti New Hampshire opravdu úchvatná. Taky mi chybí oceán. Když to jde, kompenzuji si tuhle potřebu slané vody s rodinou v Chorvatsku. (smích) 

Svoji hudební kariéru jste odstartoval v kapele, ve které figurovali i vaši rodiče. Jaké to pro vás bylo vystupovat s mámou a tátou?  

S maminkou jsem si drnkal a zpíval už jako malý kluk, když jsem byl starší, brávala mě s sebou na zkoušky a zhruba od 14 let jsem s kapelou začal koncertovat. Byly to krásné časy, vzpomínám na ně moc rád. Maminka zpívala, táta pomáhal s technikou, zvukem, nástroji. Byli jsme hodně spolu a hrozně si to užívali. Řekl bych, že to byl pro mě ideální umělecký start. 

Jakou hudbu nejraději hrajete?

Nejsem nijak vyhraněný, baví mě všechny hudební styly a směry. Moc rád improvizuji a často si klasické a notoricky známé písně upravuji podle vlastní chuti - třeba pecky od Elvise Presleyho. Na druhou stranu mě baví i moderní hudba, rád si zahraju Avicii nebo zazpívám ve španělštině. Lidé to milují natolik, že si často ani nevšimnou, že moje výslovnost není zdaleka stoprocentní. (smích) Do toho si rád střihnu i něco českého.  

Co vás baví z české muziky?

Kapela Lucie, Kabát, Petr Kolář nebo Petr Hapka. S ním jsem se dokonce setkal osobně a zahrál mu na oslavě narozenin.

Podobných velkých setkání jste za svou bohatou kariéru jistě zažil nespočet. Na které vzpomínáte nejraději? 

Deset let jsem hrál na afterparties těch největších koncertů v O2 aréně – po Depeche Mode, Lenny Kravitzovi, Rihanně, Katy Perry nebo Eltonu Johnovi, takže o zajímavá setkání nebyla nouze. Nejde zmínit jen jedno, každý koncert byl pro mě zážitek.  Měl jsem se tam vrátit v roce 2020, ale bohužel přišla pandemie. Taky rád vzpomínám na milá setkání v Café Bajer v Pardubicích, kde hraju několikrát ročně pravidelně od roku 2004. Potkávám tam hosty, kteří na mě poctivě chodí celých 17 let. To je pro mě srdeční záležitost.  

Jak se vám hraje pro české publikum. Je v něm oproti Americe rozdíl? 

V Česku musíte počkat, než se publikum trochu uvolní, teprve pak nastává ta pravá zábava. Pro umělce je to trošku frustrující, protože jsou schopni první hodiny na koncertu prosedět a propovídat, aby půl hodiny před koncem obsadili parket a tančili do rána. Už jsem si na to ale zvykl a umím s tím pracovat. Je třeba si dobře rozvrhnout síly a myslet na to, že ten nejlepší výkon musím podat až po půlnoci. (smích)

Sám jste začínal vystupovat s rodiči. Chtěl byste, aby to tak jednou měly i vaše děti? 

Když si to budou přát, rád je podpořím a pomůžu jim, pokud si ale zvolí jinou cestu, vadit mi to nebude. Všechny mají k hudbě blízko, občas slýchám dceru, jak si v pokojíčku zpívá s telefonem. Hudba nejde nutit, musí to jít přímo z jejich srdce. Sám jsem to zažil. V pěti letech jsem otevřel dědečkovu skříň a našel v ní starý saxofon. Spontánně jsem na něj začal hrát a od té doby se stal mojí součástí. Už jako dítě jsem věděl, že chci dělat hudbu a jsem životu a svojí rodině vděčný, že jsem to mohl uskutečnit.