Chce se mi to, jak se říká, „zaťukat“, ale letos to s vašimi akcemi vypadá dobře. Open air program divadelního festivalu Regiony úspěšně proběhl a stejně optimisticky se jeví i říjnový Jazz Goes To Town. Loni však pandemie covidu obě akce poznamenala. Jak se na to zpětně díváte? 

Nevzpomínám na tu dobu hezky, bylo to tak trochu novodobé období temna. Kultura byla paralyzovaná a s ní i lidé. Naštěstí jsme to oproti jiným kolegům v oboru tak dramaticky nepocítili, protože Jazz Goes To Town v loňském roce proběhl de facto dva dny před dalším velkým lockdownem, což bylo takové štěstí v neštěstí. Všichni už v té době tušili, co přijde, a měli obavy. Možná ale o to hezčí atmosféru festival ve finále měl, byl hodně o pospolitosti a sounáležitosti. Ať už ze strany vystupujících umělců, kteří podvědomě věděli, že si možná nějaký čas vůbec nezahrají, tak i ze strany našeho týmu, který do toho dal všechno. Spoustu koncertů jsme různě přesouvali, dva se nakonec zrušily úplně a diváci si je užijí až letos. To samé platilo i pro divadelní festival, kterého jsme se nechtěli vzdát. Dohodli jsme se se spolupořadateli – Divadlem Drak a Klicperovým divadlem - že to neuděláme umělcům, ani diváků a snažili se navzdory turbulentním změnám uspořádat akci, která odpovídala aktuálním nařízením. Zpětně jsem ráda, že jsme do toho šli. Myslím, že to mělo v kontextu dalšího vývoje svůj význam. 

Pořádáte v Hradci jedny z nejpopulárnějších festivalů vůbec. Je těžké při tolika ročnících stále přicházet s něčím novým, co by návštěvníky nezklamalo stran nastaveného standardu kvality, ale zároveň je překvapilo? 

Má to podle mě dvě roviny. Jednou je zdokonalovat to, co funguje, posouvat to dál, zkrátka dělat líp. Toho dosáhnete jedině otevřenou komunikací, pravidelnou reflexí a analýzou. Druhou rovinou jsou nové nápady, inovace a v těch je třeba opatrnosti, protože řada lidí chodí na akce proto, že jsou právě takové, jaké jsou. Je ale důležité ty hrany pozvolně obrušovat a přinášet nové podněty. Proto jezdíme na festivaly nejen po Čechách, ale i do zahraničí a nasáváme atmosféru, sbíráme inspiraci. Také se snažíme vyhledávat nové lokality, a to jak pro divadelní festival, tak pro jazzový. Je zajímavé, že u divadelního se tahle naše snaha s povděkem příliš nesetkává, naopak u jazzu diváky láká, když se koncert koná na nějakém netradičním místě. Totožný princip, který u jednoho funguje perfektně a u druhého spíš ne. Obecně jsou obě akce hodně jiné, ať už co se týče samotné organizace, tak skladby programu. 

Zmiňujete opatrnost v novinkách. Takže jsou Hradečáci spíše konzervativní publikum? 

Myslím, že zdejší publikum je lehce konzervativní. Je to znát i na zdejší kulturní potažmo kreativní scéně. Tvůrci nebo lidé, kteří se chtějí kultuře profesně věnovat, nám utíkají. Neuchytí se tu, protože nemají dost silné kreativní podhoubí, není tu v tomto směru vybudována tak silná základna. Snažíme se spolupracovat s mladými lidmi, studenty DAMU, JAMU i místními mladými lidmi, kteří doslova žijí pro kulturu a dalších uměleckých škol a vtáhnout je tak do místního dění. Je to další důležitá součást naší práce, protože mají obrovský potenciál obohatit organizaci kulturních akcí. 

Nadcházející ročník Jazz Goes To Town už je připraven a brzy vkročí do Hradce. Na co letos láká? 

Osobně se moc těším na další ročník loni poprvé zrealizovaného rezidenčního programu Shapes of Jazz to Come, který jsme vymysleli s dramaturgem Michalem Wróblewskim. Je založen na myšlence spojení pěti muzikantů, kteří spolu běžně netvoří, možná se znají, ale někdy ani to ne a v Hradci během čtyř festivalových dnů secvičí společné skladby. Ty potom prezentují na jednom z hlavních koncertů. Také bych ráda pozvala na odložený koncert z loňska, na kterém v Bio Central vystoupí Abacaxi se skupinou Olie Steidle and the Killig Popes - úžasná rock-jazz sestava berlínské jazzové scény, která předvede určitě jedno z top vystoupení. Také chystáme koncerty ve veřejném prostoru na náměstí 28. října, které budou otevřené širokému publiku v podání brněnských Heart of Dixie. Velký projekt letos realizujeme také s Filharmonií Hradec Králové. Poslední festivalový večer v sobotu 16. října tam zazní dvě skladby napsané speciálně pro náš festival a zároveň čtyři skladby jednoho z nejvýznamnějších autorů soudobé hudby, divadelního režiséra Heinera Goebbelse. Vystoupí také tři mezinárodní sólisté. Bude to velkolepá tečka za letošním festivalem, a zároveň jeden z největších projektů, které jsme za dobu organizace Jazz Goes To Town uskutečnili. 

Dramaturg Michal Wróblewski převzal pomyslné žezlo od svého dlouholetého předchůdce Zdeňka Závodného. Byla to spíš revoluce nebo evoluce? 

Evoluce. Sametová. (smích) Opravdu ten přechod byl velmi hladký. S Michalem jsme si hodně sedli, přinesl svěží vítr nejen festivalu, ale i týmu. Navíc krásně navázal na Zdeňkovu práci, ostatně ve spoustě věcech si umělecky rozumí. Michal je inovátor, má obrovské zkušenosti ze zahraničí, kde studoval i působil. Na začátku nastavil pilíře, které jsme přijali za své – ať už je to přinášení nových vlivů, hudebních a žánrových přesahů nebo zastoupení a podpora mladých jazzových interpretů a žen interpretek obecně. Ostatně loňský pilotní ročník Shapes of Jazz to Come byl složen výhradně z ženských jazzových interpretek. 

Kontrapunkt, dříve Poco a poco animato, působí v Hradci Králové už 16 let. Kam se za tu dobu ve vašich očích tato organizace posunula? 
Radši se dívám dopředu než zpátky, ale z pozice v pořadí už třetí ředitelky této neziskovky musím říct, že mé předchůdkyně odvedly opravdu neuvěřitelný kus práce. Díky nim a práci jejich týmů je nyní kontrapunkt jedním z klíčových hráčů zdejší kulturní scény, který navazuje dialogy s důležitými partnery, umělci, kreativci. Vnímám nás jako etablovanou organizaci, která je vidět a slyšet a funguje jako katalyzátor zdejšího kulturního dění. V Hradci působíme rádi, chceme tu působit i dál a podporovat místní kulturní a kreativní rozvoj.