Když jsme si povídali naposled, vaší doménou byl zpěv, flétna a herectví. Kdy se přidaly loutky? 

Jak už to tak u mě bývá – úplnou náhodou. Musím ale říct, že loutky mě lákaly už dlouho, kdysi jsem kvůli nim zkoušela i přijímačky na DAMU, ale nevyšlo to. V loňském roce ale sháněli v pardubické Agentuře Pernštejni, která  kromě loutkových představení pořádá i výukové pořady pro školy a gymnázia, šermířské akce a činoherní představení, novou členku a shodou okolností se ozvali mojí spolužačce z konzervatoře. Protože o mé „tajné lásce“ k loutkám věděla, vzala mě na konkurz s sebou a dopadlo to. Nejdřív jsem z toho měla velký respekt, loutkařina je totiž náročná nejen herecky, fyzicky, ale i ve vztahu k publiku. Hrajeme totiž pro děti ve školkách a školách, a tak jsem si říkala, že je bude těžké vtáhnout, aby nezlobily a udržely pozornost. Ale byla jsem příjemně překvapená, až na výjimky sedí jako přikované.

Jsou děti náročným divákem? 

Nejen to, jsou také velmi upřímným divákem. Umí vám dát jasně najevo, kdy se nudí, ale i naopak, když je bavíte. Reagují zkrátka naplno. Když do toho nedáte všechno, hned to na nich poznáte. To je velký rozdíl oproti dospělým, kteří jsou schopni svoji nespokojenost nebo otrávenost dobře skrývat.  

Nejste tedy klasické kamenné loutkové divadlo, ale jezdíte po zájezdech. S jakými pohádkami vyrážíte po republice? 

Přesně tak, jezdíme za dětmi po celé republice, ale nejvíc působíme ve východních Čechách a v Praze. V repertoáru máme aktuálně osm různých pohádek, které píšou a incenují kolegové Dalibor a Jan Hofírkovi, máme vlastní loutky od jednoho z nejuznávanějších českých řezbářů Václava Krčála. Baví mě, že naše pohádková tvorba není úplně typicky česká v duchu hloupého Honzy, který s rancem buchet chodí světem, ale naopak velmi propracovaná, vtipná a originální. Za mě osobně je skvělá třeba Dračí pohádka, která je na klasické poměry vymyšlená vlastně naruby. Drak je v ní kladnou postavou a princezna naopak rozmazlená holka, kterou ve své sluji vůbec nechce. Líbí se mi i náš nejnovější počin V říši skřítků, víl a obrů – to je pohádka na motivy severské mytologie. Každá je jiná, podstatné ale je, že všechny končí dobře. 

A to není u pohádek pravidlem? 

Třeba Italové mají asi jedinou mezinárodně známou pohádku – slavného Pinocchia. Přitom víc než pohádku ten příběh připomíná horor. Vždyť ho oběsí! (smích) Když jsem byla naposledy za rodinou v Itálii, vyrazili jsme s taťkou právě na Pinocchia. Na zděšený údiv v dětských očích, když se ptaly maminek, jestli opravdu umřel, dlouho nezapomenu. 

Jak se vůbec vaše italská část rodiny dívá na vaše nové loutkoherecké angažmá? 

Taťka je nadšený, protože sám má silný vztah k dětem a je to obecně hodně hravý člověk. Zbytek rodiny to podle mě ještě nestihl moc zaznamenat, protože jsem tam kvůli covidu delší dobu nebyla. 

Vystudovala jste příčnou flétnu na Konzervatoři Pardubice, v současnosti začínáte poslední ročník populárního zpěvu na Pražské konzervatoři. To je čas bilancí a výhledů. Jakou cestou se chcete vydat dál? 

Otevírá se mi vícero dveří a sama jsem zvědavá, kterými nakonec projdu. Osobně bych byla nejradši, kdyby to byla kombinace vícero aktivit, protože mě baví všechno, a nerada bych se nějaké vzdávala. Nejvíc mě to táhne k divadlu, ale zároveň mě lákají muzikály, činohra a právě loutky. Taky ale moc ráda učím. Každopádně budu mít od podzimu napilno: nastupuji šestý ročník na Pražské konzervatoři, pod vedením herce a režiséra Lukáše Pečenky připravujeme muzikál a čeká mě také velký absolventský koncert. 

O čem muzikál bude? 

Nese název Sekretářky a ukazuje jeden den z jejich běžného života. Hudbu nám napsal Petr Ožana, který na konzervatoři učí a spolupracuje i s Divadlem Semafor. Premiéra měla být už v únoru, ale člověk míní, covid mění. A tak dokud to jde, pilně zkoušíme a těšíme se začátkem října v pražském Divadle Na Rejdišti. 

Pro vás jako maximálně činorodého umělce musela být pandemie a s ní totální uzávěrka kultury velkou zkouškou. Jak jste ji strávila? 

Nevydržím sedět doma a nic nedělat. To z duše nenávidím. Pandemii jsem se snažila využít co nejpozitivněji a natočila vlastní prezentační demo CD.  Jsou na něm ikonické hity jako Killing Me Softly, ale i pár písniček v italštině. Byla jsem v tomto taková typická kovářova kobyla, protože do té doby na vlastní věci pořád nějak nebyl čas. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybělo zpívání před lidmi a jakmile se zase rozjel život v Česku, vystoupila jsem na několika open air koncertech po republice. A těším se na další!