Říkalo se o něm, že ve své době byl nejvzdělanějším učitelem v habsburské monarchii. V ní ostatně hrála svým způsobem prim i jeho nejslavnější skladba – Česká mše vánoční, která byla jedním z nemnoha česky zpívaných hudebních děl svého žánru. Sám Ryba ji za nijak výjimečnou nepokládal – za svého života napsal kolem 1 300 hudebních kompozic. Řízením osudu zná však naprostá většina posluchačů právě jen jásavé tóny nezaměnitelného vánočního zpěvu Hej, mistře. Tak jásavého, že větší protiklad k životnímu osudu jeho autora bychom hledali jen těžko.
NEVYSLYŠENÝ TALENT
Nijak veselý život Jakuba Jana Ryby započal 26. října 1765 v rodině učitelského pomocníka v Přešticích. Pokřtěn byl ovšem jako Jakub Šimon. Dětství prožil v Nepomuku a už tehdy se projevoval jeho mimořádný hudební talent ve hře na klavír, housle i varhany a připravoval se na plnohodnotné hudební vzdělání. V roce 1780 zahájil studia na pražském piaristickém gymnáziu, ovšem po čtyřech letech na otcův příkaz studií zanechal a absolvoval učitelský kurz. Měl získat učitelské místo v domovském Nepomuku, ovšem vše zhatil jeho podpis nerozvážně připojený k jakémusi pamfletu o morálce zdejších paniček. Zůstal tak odkázaný na domácnost otce a jeho nové manželky, chtěl odejít do Bavorska a zkusit se věnovat hudební dráze, ale opět zakročila otcovská autorita. Dokonce tak mocně, že Jakub Jan Ryba strávil šest týdnů na lůžku v horečce v temné místnosti otcova domu a prosil Boha, aby ukončil jeho trápení. Po zotavení se na otcovu intervenci vydal v roce 1786 nastoupit místo pomocného učitele v Mníšku pod Brdy. Blízkost Prahy a možnost dýchat alespoň občas její umělecký vzduch a těšit se ze zdejšího nejen hudebního života byla pro Rybu skutečným balzámem.
POKROKOVÝ KANTOR
Už v roce 1788 však Mníšek pod Brdy opouští a vydává se do Rožmitálu pod Třemšínem, kde získal kantorské místo. Tehdy třiadvacetiletý Ryba se vnitřně vyrovnává s tím, že je mu patrně souzeno prožít obyčejnější život, než si vysnil. Rozhodne se založit rodinu a být co možná nejvíc prospěšný ve svém učitelském povolání. Za ženu si bere Annu Laglerovou, dceru rožmitálského purkrabího, s níž počne 13 dětí. Dospělosti se jich má ovšem dožít jen sedm. Jako kantor vyučuje pokrokově, snaží se děti i vychovávat a důsledně dbá na dodržování tehdy ještě ne příliš zaužívané povinné školní docházky. Vyučoval denně od 9 do 11 hodin, odpoledne pak od 14 do 16. Jeho výuka se řídila jasným rozvrhem, dbal o dodržování hygienických pravidel a do výuky zavedl také hodiny zpěvu. Pokud vám to vše nezní nijak výjimečně, pak vězte, že na přelomu 80. a 90. let 18. století byste takto organizované školy v českých zemích spočítali na prstech jedné ruky. Dlužno dodat, že mezi místními se Rybův pokrokový přístup nesetkával vždy s nadšeným přijetím, natož pak s pochopením. Spory s místními byly ostatně téměř na denním pořádku.
ZDATNÝ KOMPONISTA
Ryba však vedle učení nezapomíná ani komponovat. Za svůj nedlouhý život dokončil přibližně 1 300 hudebních děl, z nichž většinu tvoří duchovní skladby. Převážně se jedná o raně klasicistní a později i romantická díla, z nichž se ovšem dochovala jen nevelká část. Jako ředitel rožmitálského kůru a také varhaník ve zdejším kostele píše řadu skladeb především pro jeho vlastní potřebu. To se týká i České mše vánoční – nejslavnějšího Rybova díla, které poprvé zaznělo právě v kostele Povýšení Sv. Kříže ve Starém Rožmitále na Vánoce roku 1796. Ryba si zapsal, že „z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský užitek ani zpívající ani poslouchající“. Právě proto se rozhodl svou vánoční mši napsat v češtině, což bylo v té době velmi nezvyklé. Bylo to však zároveň i příčinou jejího nebývalého úspěchu – během první poloviny 19. století jasně dominovala venkovským kostelům, kde zlidověla. Tiskem poprvé vyšla až v roce 1930.
ZLOMENÝ MUŽ
Nikdo přesně neví, proč se 8. dubna 1815 Jakub Jan Ryba s břitvou v kapse a svazkem Senekových děl vydal z Rožmitálu směrem k lesu u obce Voltuš. Předchozí den byl prý nezvykle zamlklý, večer pálil svoje písemnosti. Snad za tím byly vrcholící spory s rožmitálskými, gradované rozhodnutím zdejšího faráře z předchozího dne neopravit kostelní varhany. Snad Ryba trpěl duševní nemocí. Snad se prostě jen naplnil neveselý život muže, který dal českému lidu vánoční mši plnou radosti, štěstí a naděje. Všeho, čeho se mu po celý život zoufale nedostávalo.
