První zastávka Ústí, další Praha, pak pár mezizastávek a nakonec Pardubice. Jsou zastávkou poslední? 

Doufám, že ano. Žiju tu už téměř 15 let a cítím se tu opravdu doma. Přestože mě do Pardubic přivedla vlastně náhoda. Odstěhovala jsem se za láskou, která sice nevytrvala, ale potenciál místa, zdejší atmosféra a kolektiv lidí mě chytily za srdce a já zůstala. 

Ani švédský Gothenburg, New York nebo Linec vás tolik neuchvátily, že jste nezvažovala žít v zahraničí? S vaším zaměřením by to asi nebyl problém.   

Pro mě osobně i pro oblast, ve které působím, je sbírání zkušeností nesmírně cenná věc. A to i včetně možnosti porovnávat své myšlenky s tím, jak přemýšlí jinde. Člověk se musí otvírat novým perspektivám, v čemž mi všechny mé kratší či delší zahraniční pobyty pomohly. Svým způsobem vás to občerství a napadne, jaké by to bylo přesídlit natrvalo. Asi bych si dokázala představit život v zahraničí, ale jedině s vizí návratu. Doma je pro mě tady v Česku – v Pardubicích. 

Žijete tu 15 let a 12 let je projektu OFFCITY, který se věnuje umění ve veřejném prostoru a u jehož zrodu jste stála. Kam se od té doby posunul? 

Náturou jsem optimista a vidím hlavně to pozitivní. Samozřejmě máme pořád z hlediska společnosti na čem pracovat, v mnohém jsme se ale výrazně posunuli vpřed. Jedním z těch nejvýraznějších je otevírání tématu umění směrem k nejširší veřejnosti a boření dojmu, že je jen pro vyvolené, pro „horních deset tisíc“. Ukazujeme, že to naopak může být nástroj sblížení a porozumění. S odstupem času také cítím, že se více daří komunitním projektům, veřejnost je aktivizovaná a nebojí se vyjadřovat k aktuálním tématům napříč obory. S tématem veřejného prostoru se vůbec udělal kus práce. Změnilo se celkové nahlížení i definice toho, v čem spočívá jeho veřejnost. Lidé vnímají, že je důležité sdílení, a že pokud je prostor veřejný, neměl by si ho nárokovat jednotlivec, instituce nebo institut. Je vnímán jako prostor veřejného dialogu. 

Jak v tomto ohledu vnímáte rozdíly mezi Hradcem a Pardubicemi? Nemáte pocit, že sousední město na soutoku je ve věci umění a kultury ve veřejném prostoru malinko „chudý příbuzný“? 

Určitě ne, naopak právě v Hradci jsme našli řadu kolegů, partnerů a spolupracovníků. Myslím, že tam vznikají a dlouhodobě fungují skvělé věci! Na druhou stranu je ale normální, že člověk bývá k místu, kde žije, přirozeně kritičtější. Když si to ale promítnete, v Hradci se za poslední roky neuvěřitelně oživila Galerie moderního umění, fantastické věci nabízí Bio Central, sauna NUUK, spolek MENU, Kontrapunkt nebo Klicperovo divadlo. Dokonce si myslím, že oproti Pardubicím je daleko festivalovější. Obě města obecně mají podle mě v porovnání se zbytkem republiky výhodu. Přivést ke společnému stolu úředníky, politiky, umělce a veřejnost se řadě i větších měst u nás ještě nepodařilo. Ve východních Čechách ano. 

Takže se podle vás v průběhu posledních let zlepšilo i jednání a komunikace s úředníky a městskou politickou reprezentací, tedy lidmi, kteří de facto rozhodují o tom, co se ve městě bude dít a co ne?  

Za sebe můžu říci, že ano. V Pardubicích máme skutečně kvalitní a funkční kulturní strategii. Může to být jeden z mnoha dokumentů v šanonu, nebo naopak živý materiál, se kterým se aktivně pracuje a má o něm povědomí i veřejnost. Když vznikala v Pardubicích, dělo se tak participační cestou. Zapojila se řada aktivních lidí v oblasti kultury a umění, díky čemuž se s ní mohli lidé ztotožnit. Z jednotlivců, spolků a institucí se stal pomyslný hlídací pes, aby se ona strategie skutečně naplňovala. Nic se ale neděje samo od sebe, dlouhodobě máme štěstí na kvalitní lidi a dobře fungující odbor kultury. Právě od nich plyne velká podpora. Pořád samozřejmě čelíme určitým střetům především v momentech, kdy chceme realizovat věci, které sice souvisí s uměním a kulturou, uskutečňují se ve veřejném prostoru, ale současně se dotýkají institutů, které s kulturou a uměním nesouvisí. Když například realizujeme instalace v parku nebo v blízkosti jakékoli zeleně, musíme náhle jednat s povodím nebo odborem životního prostředí. To je dlouhodobá škola pro všechny zúčastněné. Problém je, když váš záměr nezapadá do určité škatulky, neexistuje na něj formulář. To často způsobuje svár a nepochopení. Naštěstí si to na úřadech uvědomují a vědí, že komunikace je v této věci klíčová. Proto se čím dál víc ozývají hlasy, že by měla vzniknout pozice jakéhosi koordinátora veřejných prostranství. Postupně takové pozice napříč republikou vznikají a i tady je to v procesu. 

Jedním z větších projektů, kterým o sobě dalo OFFCITY vědět, byla pocitová mapa Pardubic. V čem spočívala?  

Nápad vyšel z myšlenky, že jakákoli mapa má z kartografického hlediska jen omezenou kapacitu předávání informací. Můžete do ní sice zahrnout více vrstev, řadu kartografických a geografických prvků, zároveň však nepokryje spojení se zážitky, emocemi nebo vzpomínkami. Přitom právě to jsou věci, které utvářejí genius loci místa. Tvoříme tak určitý archiv místa. Někdo už nemá to štěstí potkat se se svými prarodiči nebo rodiči a sdílet. Přitom jsem přesvědčena o tom, že poznat své kořeny je bytostná lidská potřeba. Časem se dostanete do situace, kdy už se nemáte možnost nikoho zeptat, přesto vás zajímá, jak ono místo vypadalo, jak moc se změnilo. A tak jsme o tyto měkké parametry začali mapu Pardubic obohacovat. Projekt tedy stále žije, mapa existuje a v poslední době jsme začali i s intenzivnějšími tematickými sběry, které zahrnují cenné archivní materiály. Přidáváme zkrátka další vrstvy, které v kartografických materiálech chybí a lze je vrstvit donekonečna. Osobně ráda pracuji i se zvukovou vrstvou. 

Aby ne, vystudovala jste audiovizuální tvorbu. 

Obě složky jsou pro mě důležité. Je to zajímavý proces zkoumání daného místa. Obecně jsme zahlceni vizualitou a je to výzva vnímat svět i jinak – sluchem, čichem, hmatem. Například i chůze jako forma dotyku, tedy hmatu, je důležitý nástroj poznávání. 

Jste i kurátorka městské kunsthalle GAMPA. Jak se vám vzájemně kloubí práce v městské galerii a fungování v OFFCITY?  

Hodně se to vzájemně propojuje ve smyslu veřejného prostoru a způsobu práce, nicméně role obou se liší. Projekt OFFCITY je dobrovolnická aktivita, veškeré zdroje financování investujeme do podpory lidí, které do projektu zveme. V případě práce pro galerii je pro mě důležité ptát se, co právě instituce tohoto typu může v dnešní době nabídnout společnosti. Muzea a galerie jsou pořád potřebné, jejich role se ale proměňuje. Být muzeem typu 19. století v dnešní době už není relevantní. Muzejní svět v tom není tolik pružný, ale cesta existuje. Když začala zanikat klasická kina, stála na rozcestí a přežila jen ta, která své fungování pojala trochu jinak. Ve správný čas pochopila, že to není jen o prezentaci současného filmu, že klíčové jsou přesahy. To je případ pražského Světozoru nebo hradeckého Bia Central. Nejsou to místa, kam přijdete, něco zkonzumujete a odcházíte. Budují osvětu, komunitu, vzdělávají.

Jak se vám po těch 12 letech dobrovolnictví v umění a kultuře ještě hledá inspirace a pracovní motivace? 

Důležité je neustrnout na jednom místě. V tom jsou velmi cenné všechny ty krátké i delší pobyty mimo domovinu. Výrazně mě obohacuje také současné doktorandské studium na pražské AVU, které mi umožňuje setkávání a diskuze s lidmi, se kterými bych se jinak nesetkala. Myslím, že svůj pozitivní dopad má i určité kontinuální zpochybňování sebe sama a své práce. Taky je nesmírně důležitý kolektiv lidí, kterými se obklopujete. Sám člověk nezmůže nic, síla je v komunitě, která tu je a se kterou spolupracuji. Občas stačí slůvko nebo drobný akt, který může mnohé pozitivně změnit. V neposlední řadě je to v mém případě i kontakt s dětmi, možnost nechávat se jimi obohacovat a zjišťovat, co je pro ně důležité.