Hanč a Vrbata
Nejúspěšnějším lyžařem tohoto období byl Bohumil Hanč. Vynikající běžec, sedminásobný mistr Království českého, výborný lyžařský cvičitel. Tragicky zahynul na „VIII. mezinárodním lyžeckém závodu distančním na 50 km o věčně putovní cenu Českého zemského svazu ku povznesení návštěvy cizinců v království Českém“, kdy – aniž by věděl, že je jen jediný na trati, když všichni ostatní pro náhlý zvrat počasí k horšímu vzdali – chtěl v závodě zvítězit. Za záhadných okolností došlo blízko místa jeho smrti na Zlatém návrší také k úmrtí jeho přítele Václava Vrbaty, který se zřejmě šel podívat, jak Hanč vyhraje.
V Krkonoších se tehdy už jedenáctým rokem šířilo nadšení pro nově objevený zimní sport. Zásluha na tom je tradičně připisována Janu Nepomuku Františku hraběti Harrachovi, který v roce 1892 nechal pro svůj velkostatek v Jilemnici přivézt dva páry lyží, jimž se tehdy říkalo ski. Harrachovští lesníci se samozřejmě snažili nechat si lyže vyrábět od místních truhlářů, ale výsledky se dostavovaly se střídavými úspěchy.
Tuto epizodu z počátků krkonošského lyžování, a tím i lyžování u nás vůbec, znají snad všichni, kdo někdy viděli film Krakonoš a lyžníci. Skutečnost se v tomto případě od filmového zpracování příliš neliší.
UKRUTNĚ DLOUHÝ SKIJE
Už v roce 1895 v Jilemnici vzniká Český krkonošský spolek Ski, v roce 1903 zakládají nadšenci ve Vysokém nad Jizerou Český Ski klub a ještě týž rok se v Jablonci nad Jizerou rodí Svaz lyžařů – vůbec první národní lyžařský svaz na světě. Jeho prvním předsedou se stává Jan Buchar, učitel, propagátor lyžování, a především faktický zakladatel horské turistiky v Krkonoších.
Jiný Jan Buchar z Podkrkonoší, vypravěč a písmák, ve svých dílech zachytil obraz nejvyšších českých hor přelomu devatenáctého a dvacátého století. Z jeho zápisků dýchá romantika zmizelého světa, kde se rázovití horalé postupně měnili v prosperující hostitele milovníků hor. Ve svých vzpomínkách popsal půvabným podkrkonošským nářečím i začátky lyžování v Krkonoších. „Najennou se u nás vobjevily skije! Některý Sokolové si je dali udělať u koláře Domlela podle vzoru, jak ho přivez hrabě Harrach vodněkud z Nórska. Polle toho mustru ďáli skije pro pancký hajný sekernik Vondrák a jiný koláři. Skije – nnes se tomu říká lyže – bejvaly ukrutně dlouhý, těžký a nešmasterný. Hůl bejvala jediná a sloužila hlauně k tomu aby lyžař při sjezdu si na ni vobkročmo sed a trochu ten fofer přišlejfoval.“
Z VANDRU DO OBŘÍHO KRÁLOVSTVÍ
Do atmosféry všeobecného lyžařského nadšení se do Krkonoš z vandru vrátil Franz Mitlöhner, potomek původních jihotyrolských horalů, kteří tou dobou již třetí století žili v Peci pod Sněžkou. Ve svém rodném domě nad Úpou, při samém počátku Obřího dolu, si otevřel truhlářskou dílnu. Chtěl využít toho, co se na vandru naučil a čím okouzlil tehdejší první krkonošské lyžníky.
V horské chalupě, která se tehdy ještě jmenovala Rauschenbach, tedy Šumící potok, začal vyrábět lyže značky „Mitlöhner – Riesenhain“. Jako Riesenhain, tedy Obří království, se totiž původně nazývala lokalita u spodní části Obřího dolu, přibližně od dnešní dolní stanice lanovky na Sněžku směrem nahoru ke Studniční hoře. Znalci se shodují, že Mitlöhnerovy lyže byly prvním skutečně použitelným náčiním svého druhu v krkonošských podmínkách. Truhláři a jeho rodině zajistily výbornou obživu – celý rok je vyráběl na sklad a zájem o ně byl neutuchající. Na chalupu později připevnil nápis „Ski – Mitlöhner“, který jasně označoval cíl všech milovníků lyžování. Také zásluhou nově poznaných zimních radovánek přibývali do hor další hosté, kteří kromě léta, kdy je hory lákaly k výpravám za romantikou nedotčených přírodních krás, začali přijíždět i v zimě za novou zábavou. Také Franz Mitllöhner vzrůstajícího zájmu o hory využil, svou chalupu v roce 1929 přestavěl na dům pro hosty a nápis na něm upravil na „Pension Ski Mitlöhner“. Tak to bylo tehdy ostatně obvyklé.
VZESTUP I PÁD KRKONOŠ
V té době se totiž Krkonoše, dosud drsný kraj lákající spíše dobrodružné povahy, měnil v častý cíl turistů, kteří sem přijížděli na výlety a postupem i na stále delší dovolené. Horská stavení, všemožné přístřešky i seníky jim sloužily jako první ubytování. Horalé, pro které byla zemědělská práce v takto vysoko položených hospodářstvích těžkou obživou, se přílivu platících milovníků hor příliš nebránili a svá stavení rádi přizpůsobovali rostoucímu zájmu o nocleh. Nově vzniklá Československá republika neznamenala pro tento vývoj nic negativního. Do hor, které byly do té doby osídlené převážně německy mluvícím obyvatelstvem, začalo proudit mnohem víc českých vlastenců. Letní i zimní turistika se útěšně rozvíjely, z horalů se stávali hoteliéři a jejich boudy se měnily v pensiony.
Skutečný konec starého světa Krkonoš s jejich německými názvy i obyvateli, kteří tu po staletí žili bok po boku Čechů, přišel až s koncem druhé světové války a divokým odsunem německy mluvícího obyvatelstva. Dotkl se i rodiny Franze Mitlöhnera. Jeho truhlářská dílna zpustla a v Obřím království se rozhostilo ticho. Kdybyste hledali dnes „Pension Ski Mitlöhner“, vydejte se z centra Pece pod Sněžkou směrem k Obřímu dolu. Minete dolní stanici lanovky, budete se stále držet vlevo, jako byste chtěli pokračovat do Obřího dolu, ale když dojdete ke dřevěnému mostku u chaty Betyna, začnete ještě před mostem stoupat směrem vlevo. Objeví se před vámi Bouda pod Studničnou, jak se Mitlöhnerův dům jmenuje od časů, kdy začal sloužit odborářské rekreaci. Pokud byste toužili po doteku starých časů, zastavte se tu na jídlo anebo třeba i přenocujte. Budete tak moct obdivovat roubený interiér i další pozůstatky výzdoby, kterou, stejně jako legendární krkonošské lyže, stvořil Franz Mitlöhner.
