Viola a lesní roh. To nejsou úplně typické nástroje, na kterých malé děti začínají svou hudební dráhu. Co vás k nim přivedlo? 

EŠ: Moje maminka si vysnila, že se budu věnovat baletu, nebo houslím. Široko daleko od našeho domu ale žádná baletní škola nebyla, tak mi

zařídila hodiny houslí. Bylo mi tehdy asi šest let, ale chytlo mě to hned. Jak jsem rostla, začala jsem se zajímat o violu. K ní mě v Japonsku přivedl můj německý profesor, který mě přesvědčil, že mám na to perfektní tělesnou konstituci. V porovnání s Češkami sice moc vysoká nejsem, ale mezi Japonkami vyčnívám. 

FŠ: U mě to byla spíš náhoda. Jako malý jsem chtěl hrát na příčnou flétnu, tak mě naši vzali za panem učitelem, který rezolutně prohlásil, že na příčnou flétnu hrají jenom holky. Dodnes si pamatuju, jak mě vedl dlouhou chodbou k velké skříni, kde byla uložena horna. Ukázal na nástroj a řekl: „Budeš hrát na tohle!“ (smích) Mně se to ale zalíbilo a už jsem u něj zůstal. To, že na příčnou flétnu zdaleka nehrají jenom holky, jsem samozřejmě pochopil až později. Zpětně jsem ale za nekompromisního pana učitele a celou tu šťastnou náhodu moc rád. 

Profesionálně hrajete víc než 20 let. Je to pořád milovaná práce, nebo se občas ohlásí frustrace a pocit vyhoření? 

EŠ: Hodně záleží, kde a co hrajeme za program. Když koncertujeme několik dní za sebou do pozdních hodin nebo venku, tak to si moc neužívám. Hraní jako takové mě ale baví pořád i po všech těch letech.

FŠ: Pocit vyhoření se dostaví většinou na konci sezony, kdy už skoro hrajeme i ze spaní. Ale naštěstí to netrvá dlouho, člověk se osvěží na dovolené a zase se těší. O tom, jak moc svou práci máme rádi, nás paradoxně přesvědčila pandemie covidu. Koncertování nám velmi chybělo a báli jsme se, jestli se k němu vůbec kdy budeme moci vrátit. Naštěstí jsme zjistili, že to tak mají i diváci. První koncert po rozvolnění opatření byl pro obě strany ve znamení čiré euforie. 

Jaké jsou podle vás Hradečáci, potažmo Východočeši, publikum? 

EŠ: Řekla bych, že velmi znalé a loajální. Smyčcové nástroje sedí v orchestru úplně vpředu, a tak mám perfektní výhled do hlediště. Po očku sleduji reakce, vídám známé tváře. Řadu pravidelných návštěvníků tak vnímám skoro jako své známé. Sice netuším, jak se jmenují, ale mám velkou radost, že zase přišli a jsou v pořádku. 

FŠ: S tím určitě souhlasím. Místní publikum rozhodně ví, co chce. Není možná tak rozjásané jako jinde, ale určitě pozná kvalitu. 

EŠ: Jen bych si přála, aby chodilo víc mladých lidí. Slibuji, klasika není žádná nuda! Je to svým způsobem zážitek. Hezky se obléknete a přitom si poslechnete krásnou hudbu. Rok od roku je to ale lepší, třeba na Hudební fórum chodí víc a víc mladých. Snažíme se vážnou hudbu popularizovat i v rámci výchovných koncertů pro rodiny s dětmi. To mě baví moc! 

Sami máte dvě dcery. Přáli byste si, aby vás jednou v hudbě následovaly a také se jí věnovaly profesionálně? 

FŠ: Ne, že bychom si to vyloženě přáli, ale chtěli jsme, aby pochopily, co vlastně děláme. A to se povedlo. Starší dcera hraje na housle, a dokonce to vypadá, že má ambice i do budoucna. Mladší hraje na klavír, ale pro ni je to zatím jen volnočasový kroužek. 

EŠ: Důležité je, aby to samy chtěly. Pak je na tři sta procent podpoříme. Naše děti to mají o to těžší, že vyrůstají s profesionálními hráči, což má kromě řady výhod i svá úskalí. Dokážeme řadu věcí pochopit, ale taky poznáme, když to schválně flákají. (smích) 

Jestli se ale dá starší dcera opravdu na housle, bude mít vaše maminka dvojnásobnou radost. Další generace houslistek! 

EŠ: To rozhodně! Zatím to sleduje z povzdáli a čeká, jak to dopadne. Už na mně si vyzkoušela, že jakmile padne rozhodnutí, není cesty zpět. Máme to asi v krvi.  

Je pravda, že sice jste splnila její sen a stala se violistkou, zároveň jste se jí ale kvůli tomu přestěhovala přes půl světa daleko. Jak to tehdy přijala? 

EŠ: Nejdřív byla překvapená, ale hned na to mi gratulovala a přála štěstí. Samozřejmě jí to ale bylo líto. Oznámila jsem jí to ovšem až ve chvíli, kdy jsem byla rozhodnutá odejít a jen jsem hledala, kam konkrétně.

Díky svému talentu jste se hodně nacestovala nejen v rámci rodného kontinentu, ale hrála jste také například ve Finsku. Co vás nakonec přivedlo právě do Čech? 

EŠ: Byla to náhoda. Věděla jsem, že chci do Evropy. Jak už jsem říkala, můj profesor byl Němec a k české hudbě měl blízko - v Japonsku obecně je vyhlášená. První skladby, které jsem hrála v orchestru, byly od Smetany a Dvořáka. Japonci tvorbu českých skladatelů milují. 

Stejně to ale musela být obrovská změna a kulturní šok. Jak se vám mezi Čechy zapadalo? 

EŠ: Přišla jsem si hodně jiná. Asi poprvé jsem se někde cítila tolik „cize“. Byla jsem z toho překvapená a smutná. Naštěstí mě zachraňovala hudba. Odstup, který jsem od kolegů zpočátku cítila, se s prvními tóny rozplýval. Hudba mezi námi bořila zdi a zároveň stavěla mosty. Nebýt jí, asi bych odsud brzy prchla. 

FŠ: A já si celou dobu myslel, že jsem tě tu zadržel já! (smích) 

EŠ: Dobře, možná jsi na tom měl svůj podíl. (smích)

Jak jste se vůbec dali dohromady? 

FŠ: V práci. Eriko hrála v hradecké filharmonii dřív než já, a když jsem se po konkurzu připojil k orchestru, stali se z nás kolegové. Vzpomínám si, že mě dostala svou láskou k černému humoru. To mě opravdu upoutalo.

EŠ: Určitě tak rok jsme spolu jen kamarádili, občas si popovídali nebo zašli na kávu. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna Filip bude můj budoucí manžel. 

Přitom jste manželé už 16 let. Filipe, jak vzpomínáte na svou vůbec první cestu do Japonska, když jste se jel představit rodině? 

FŠ: Byl jsem hrozně nervózní. Naštěstí část rodiny jsem znal už z dřívějška, pomyslnou generálku jsem si odbyl ještě doma v Čechách. Největší strach jsem měl pochopitelně z tatínka. Chtěl jsem na něj udělat dojem, a tak jsem se žádost o ruku naučil celou v japonštině, což mě samozřejmě stresovalo o to víc. Dopadlo to ale skvěle a s radostí svolil. O to vtipnější zážitek máme z naší svatby, kam přiletěl jako zástupce rodiny ještě s manželčinou sestrou. Na hostině měl řeč, kterou žena překládala ostatním hostům. Doslova řekl, že ho překvapilo, že jsem si vzal jeho dceru, když máme v Česku tolik hezkých holek. (smích) 

EŠ: A teď si představte, jak tam stojím v těch bílých šatech a zrovna tohle překládám!

FŠ: Už asi vím, díky komu inklinuje manželka k černému humoru.

Je pro vás jako rodilého Čecha velký rozdíl žít s Japonkou? 

FŠ: Určitě jím víc rýže. Jinak mě nic nenapadá. Jsme spolu tak dlouho, že mi náš život přijde úplně normální. Možná tolik nevyrážíme za turistikou jako většina českých rodin. Radši trávíme čas na zahradě, ale to není moc japonské.  

Eriko, kromě hudby se také věnujete tradiční japonské kaligrafii, vyučujete japonštinu. Jak moc je mezi místními o tyto aktivity zájem? 

EŠ: Samotnou mě překvapuje, jak velký. I díky covidové pandemii dostala spousta lidí chuť naučit se japonsky. Zůstali doma, sledovali na internetu anime a zaujalo je to. Naopak výuku kaligrafie jsem musela utlumit. Kurzy jsou skupinové, což v covidu nešlo realizovat. Těším se, že se jim brzy budu věnovat víc. 

Od koho jste se toto starobylé umění naučila?

EŠ: V Japonsku se kaligrafie učí standardně jako předmět ve škole, takže základy si osvojí všichni. Já jsem měla to štěstí, že moje babička ji zároveň i učila. Když se mi stýskalo po domově, kaligrafie byla taková moje terapie. Byla to cesta, jak být na chvíli zase v Japonsku.  

Je dnes pro vás už Hradec domovem?

EŠ: Už ano. Asi nikdy nebudu Češka, to ani nejde, ale hodně se to u mě změnilo. Když přijedu do Japonska, cítím se jinak. Na jednu stranu jsem šťastná, že zase vidím rodinu a kamarády, po pár dnech mi ale začne chybět Hradec. 

Filipe, jak na vás zapůsobila Země vycházejícího slunce? 

FŠ: Nikdy bych nečekal, jak moc mi zachutná místní kuchyně, která je prostě nepřenosná. Ani do Česka, ani jinam. V Japonsku chutná japonská kuchyně zkrátka jinak. Silně na mě zapůsobila také místní příroda. Byli jsme tam už několikrát a naposledy už jsem manželku prosil, abychom do města vůbec nejezdili a místo toho chodili po horách. Jak ji u nás túry moc nebaví, v Japonsku byla ve svém živlu. Děti jsme ráno poslali do školy a vyrazili na výlet. Ten jsme pak zakončili horkou lázní, které se říká „onsen“. Skvělý relax a perfektní zážitek v jednom. 

Vídáte se v práci i doma. Jak se vám daří kloubit soukromí a kariéra? 

FŠ: Řekl bych, že velmi dobře, dokonce to vidím jako výhodu. Dokážeme vzájemně chápat naši hodně specifickou pracovní dobu, která se navíc různě mění. Občas jsme pryč o víkendu, večer nebo naopak dopoledne. Dokážu si představit, že pro spoustu lidí s pevně nastaveným pracovním režimem od-do by to byl problém. My si nic nevyčítáme.

EŠ: Naopak si vyjdeme vstříc, a to i když jeden potřebuje cvičit. Naštěstí máme doma speciální prostor, kam se můžeme zavřít a vzájemně se nerušit. 

Profesionální hraní včetně přípravy je hodně psychicky i fyzicky náročné. Neplánujete brzký „důchod“? 

FŠ: Naštěstí nejsme baletky, abychom museli končit ve čtyřiceti. Klíč je v tom se neustále udržovat. Způsoby, jak na to, se věkem samozřejmě mění. Když je vám dvacet, můžete trénovat i deset hodin denně. Postupem let už to nejde, protože na to přestáváte fyzicky stačit a nakupí se vám spousta jiných povinností. Taky záleží, jak náročný program hrajete. Postupem času jsem zjistil, že trénovat je třeba mnohem efektivněji než dřív. 

EŠ: Hráči na smyčcové nástroje vydrží hrát déle. I proto máme tolik not, takže mi to v práci kolikrát i stačí. 

FŠ: To je fakt. Stačí, když se podívám k ženě, kolik toho má odehrát, a točí se mi hlava. 

Ale ať se nebavíme pořád o práci. Když už se najde volná chvilka, jak ji trávíte?

FŠ: Tak to je zatím asi nejtěžší otázka. Řekl bych, že společné zájmy pořád hledáme. 

EŠ: A já bych dodala, že nás to pořád baví. Život je vlastně věčné hledání. 

FŠ: Souhlasím! A při tom hledání si rádi dáme dobrou kávu, posedíme na zahradě nebo navštívíme přátele. Jen tak společně pobýt u dobrého jídla a pití - to je pro nás relax a radost zároveň.