S čím máte spojené jaro? 

Jaro mám spojené se sluncem a slunce pak s teplem. Ti, kteří mě znají, vědí, že zimní měsíce nepatří zrovna k mým oblíbeným. Dokonce jsem se dostal do fáze, kdy zvažuji, že až nebudu rektorem UHK, rád bych zimní měsíce trávil někde v teple. To, že chmurné zimní měsíce zrovna nemiluji, je ve mně zakořeněno z dob, kdy jsem celé dětství trávil na zimních stadionech a hrál závodně hokej. Navíc mám Bechtěrevovu nemoc a její příznaky se projevují zejména v zimních měsících. Takže jaro a přidám i léto, ve mně evokují kromě konce pochmurného počasí taky květiny, čerstvý jarní vzduch a hřejivé sluníčko, méně bolesti a lepší náladu, zkrátka celkovou vzpruhu. 

Jaký byl váš největší zážitek uplynulé zimy? Na co nejraději vzpomínáte?

Určitě na svou poslední dovolenou v teple. Dostal jsem ji od své přítelkyně jako vánoční dárek. Původně to mělo být Thajsko, ale s ohledem na tamní nutnou karanténu po příjezdu se destinace musela změnit. Nakonec vyhrála Srí Lanka. V minulosti jsem tam již byl, ale jen na pár hodin během služební cesty. Teď to bylo něco jiného. Teplo, teplé moře (opět s ohledem na mou nemoc bych do studeného moře nešel, tady bylo ovšem jako káva), impozantní fauna a flora. Miluji cizí kuchyně, takže jsem vyzkoušel snad všechny druhy jídel. Co bych asi vypíchnul, tak rozhodně skvělé a srdečné lidi. Opravdu neuvěřitelně mě to nabilo. 

Které cestovatelské místo je vaše nejmilejší?

Ještě minulý rok jsem měl jasno. Mezi mé oblíbené destinace patřil Singapur a Boston. Každý z jiného důvodu. Singapur díky kráse města, multikulturnosti, bezpečnosti a inovacím, které jdou vidět na každém kroku. Do Bostonu mě přivedla konference, na které jsem přednášel. Dostala mě návštěva MIT, de facto jedné ze tří nejlepších technických škol světa. A při procházkách člověk cíleně zabloudí i na Harvard - asi nejznámější univerzitu světa. V Bostonu mám navíc kamaráda, který je mi profesně velmi blízko, takže s ním konzultuji mnoho svých vědeckých témat. Nicméně v minulém roce mě okouzlilo Španělsko. Konkrétně Barcelona. Po týdnu v tomto velkoměstě jsem věděl, že chci poznat další destinace v zemi. Takže jsem v minulém roce ještě stihnul Alicante a Granadu. 

Jaký je váš největší zahradnický úspěch? 

Tak teď jsem v úzkých. (smích) Musím se přiznat, ač mám víkendový dům s velkou zahradou, nejsem zahradníkem. Se zahradou mi pomáhá sestra a máma. Takže, co se týče zeleniny a ovoce, jsme v době sezóny soběstační. A co nemáme my, získáme jako dar nebo výměnou od sousedů, zkrátka tak, jak to na vsi chodí. S trochou sebeironie bych ale asi mohl říct, že platí přísloví: „Čím hloupější sedlák, tím větší brambory!“ Asi protože svou odborností toxikologa jsem úplně mimo zahradničení, měl jsem brambory na pozemku vždy opravdu velké. 

Na který moment své kariéry nejraději vzpomínáte?

Asi vás překvapím. Není to získávání titulů, publikování v prestižních časopisech nebo získávání velkých projektů, jak by někdo pravděpodobně čekal. Naopak, velmi rád vzpomínám na své začátky, kdy jsem byl „vědecký pulec“.  Všechno to objevování a nejistota. Mnohokrát jsem se spálil, mnohokrát něco pokazil, mnoho kolegů asi i naštval. Možná nejvíc vzpomínám na odesílání svého prvního textu do odborného časopisu. Teď už ode mě každý očekává dané, ale tenkrát to byl pro mě krok do neznáma. Přitom hned ten první rukopis mi vzali! Mnohokrát jsem pak během své vědecké kariéry přemýšlel, co bych dělal, kdyby to dopadlo opačně. Jestli bych vydržel, či bych už dávno vědu nedělal a věnoval se něčemu úplně jinému. Třeba tomu zahradničení! (smích) 

Jaký je vás největší kulinářský zážitek? 

Je několik restaurací přímo v Hradci Králové, které rád navštěvuji. Myslím, že se mohou srovnávat se světovými podniky, které jsem v životě navštívil. Miluji mořské plody, ale ty si opravdu musí člověk dávat čerstvé, což je pro naši zemi v srdci Evropy trochu nevýhoda. I to umocňuje mou oblibu Španělska. Dva roky zpět jsem také objevil gruzínskou kuchyni, která je mi dost blízká. 

Jaké město v České republice na vás nejvíc zapůsobilo?

Málo se to o mně ví, já jsem ale v rámci Hradce Králové pěkná „náplava“. Pocházím z Přerova a jsem hrdým absolventem tamního Gymnázia Jakuba Škody. Mou alma mater je VŠCHT v Praze. Do Hradce jsem se dostal až díky vojně a paralelnímu studiu doktorátu. V ten moment jsem se do města zamiloval a dělal vše proto, abych se mu nevzdálil. A to se mi podařilo! Po působení na Fakultě vojenského zdravotnictví, kde jsem byl svého času i proděkanem pro vědu, jsem přešel do Fakultní nemocnice Hradec Králové, kde jsem spoluzakládal a následně vedl dvě centra - Centrum transferu biomedicínských technologií a Centrum biomedicínského výzkumu. Hned od roku 2001, kdy jsem poprvé přijel do Hradce, jsem se s městem a regionem začal čím dál víc seznamovat, až jsem se tu nadobro zabydlel. Hradec Králové mám opravdu rád, a byť jsem z Přerova a rád se tam vracím, považuji se za hradeckého patriota. Hradec je krásně „zelené“ a bezpečné město, baví mě jeho historický ráz v kombinaci s moderními prvky, soutok řek nebo blízkost lesů za městem. Z pohledu rektora mě také baví fakt, že se nám jako univerzitě do města daří ročně přilákat několik stovek mezinárodních studentů a Hradečáci je přijímají opravdu hezky a velkoryse.

Jaký je váš vztah ke sportu? 

Sport miluji, jako malý jsem se mu velmi aktivně věnoval - osm let jsem hrál hokej. Několik let jsem se věnoval i basketbalu, který dodnes rád sleduji. Zdravotní komplikace spojené s diagnostikovanou chorobou mi ale de facto jakýkoliv aktivní vztah ke sportu v současné době odepřely. Takže o to více sport pěstuji pasivně jako divák. „Aktivního“ pohybu (záměrně dávám slovo aktivní do uvozovek, protože to tak někdo jiný brát nemusí) si užívám alespoň procházkami po lese a houbařením. Když jsou, jak už jsem říkal, teplé bezbolestné měsíce, snažím se hrát rekreačně tenis. A něco málo sportu si užiji se svými dětmi.

Jaký je váš největší adrenalinový zážitek? 

Tak to vím naprosto přesně. Zvolení rektorem Univerzity Hradec Králové. Dělám si z toho trošku srandu, ale kolegové rektoři a kolegyně rektorky by jistě potvrdili, že je to opravdu pěkně adrenalinová jízda. V době svého zvolení jsem byl nejmladším rektorem v České republice, což jsem cítil jako neskutečný závazek. Ze své pozice musím stavět mosty nejen mezi námi a ostatními institucemi, ale dost často i uvnitř  instituce, která zaměstnává téměř 800 lidí a vzdělává přes 6 000 studentů. Nekonečně mnoho schůzek, spánkový deficit, zahraniční výjezdy, péče o vědu, výzkum a výuku na UHK, strategický rozvoj regionální univerzity, mezinárodní projekty a takto bych mohl pokračovat jako ve filmu Na samotě u lesa ve scéně s panem Lorencem. (smích) 

Jaká je vaše představa ideálně stráveného volna?

Volného času vážně moc nemám. A pokud ano, nejradši si užívám klidu s rodinou, s dětmi. Cest si užiji dost pracovních, a to nejen v zahraničí, ale i po republice. Takže jsem rád za trochu pohody s blízkými nedaleko Hradce, kde trávíme víkendy. To si opravdu užívám a je to pro mě veliká vzácnost.