K novinařině jste se poprvé dostal v královéhradeckém rozhlase, kde jste působil jako hlasatel. Jak jste se dostal k vydávání Pulsu?

V rozhlase jsem pracoval asi pět let a za tu dobu se ze mě stal spíš redaktor než speaker. Po nějaké době mi totiž už nestačilo jen tak něco hlásat, nemluvě o tom, že doba tehdy nebyla politicky příliš dobrá. Nastupovala takzvaná normalizace a člověk občas musel leccos skousnout a přečíst i to, s čím niterně nesouhlasil. To však byla věc profesionality. Když pak jedna kolegyně odcházela z rozhlasu na městský národní výbor, nabídla mi tam místo a já ho vzal, protože plat v rozhlase tehdy nebyl nic moc. Začal jsem zde pracovat jako redaktor rozhlasu po drátě a Zpravodaje MěstNV; dnes by se spíše řeklo tiskový mluvčí. Měl jsem představu, že by Hradec Králové mohl mít časopis, který by byl trošku obsahově pestřejší, než jen plný suchopárného zpravodajství o tom, co se událo na národním výboru a kde kdo splnil jaký závazek. Vhodná doba k uskutečnění této vize přišla s nástupem nového tajemníka Ing. Josefa Malíře, který pro mé záměry projevil veliké pochopení. A tak se v roce 1987 stal ze Zpravodaje měsíčník Puls. Aby se, jak se říká „vlk nažral a koza zůstala celá“, obsahoval zprávy ze zasedání Rady města se všemi nutnými komunálními záležitostmi, ale zároveň také lifestylová témata. Kupodivu i za komunistů, pokud měl člověk chuť něco vytvářet nebo vylepšovat a byl iniciativní, dostal prostor. Samozřejmě za předpokladu, že jeho nápad nešel ideově proti nim.

Jednou jste měl ale ideově namále, ledna 1989 v Pulsu odstartoval komiks Rychlé šípy, jejichž autor byl u tehdejší vládnoucí garnitury v nemilosti.

Odmalička jsem byl fanoušek Jaroslava Foglara; po bratrovi jsem na půdě našel štos poválečných časopisů Vpřed s Rychlými šípy, které mě už jako malého kluka doslova nadchly. Když jsem vycítil onu benevolenci ze strany vydavatele, řekl jsem si, že je na zadní stranu magazínu zkusím propašovat, což se nakonec povedlo. Než se stihlo komunistické vedení vzpamatovat, vyšla dvě čísla - v lednu a únoru 1989. Pak ale nastal poprask. Kolega z Krajského národního výboru mi vyprávěl, že to řešili na Kraji i na Okrese. Brzy na to jsem pak dostal příkaz z městského výboru KSČ, abych seriál okamžitě zastavil. Pochopitelně, ač nerad, jsem uposlechl. Ke cti soudruhů však musím říct, že mě za Foglara a jeho kultovní komiks nevyhodili z místa. V listopadu téhož roku však přišla revoluce a my jsme mohli Šípům připravit slavný comeback. Jejich vydávání pak pokračovalo až do zrušení měsíčníku v roce 1991. Nicméně nikdo už Hradci Králové neodpáře, že byl jedním ze tří měst v republice, kde skutečně vycházely Foglarovy Rychlé šípy.

Kromě Rychlých šípů vycházela za takřka pětileté historie na stránkách Pulsu i řada zajímavých autorských cyklů na pokračování. S kým vším jste spolupracoval?

Měl jsem několik pravidelných dopisovatelů, například Jaroslava Zacha s jeho seriálem Světla i stíny magie nebo doktora Jana Dočkala, ředitele královéhradeckého Klicperova divadla, který psal cyklus o významných královéhradeckých hercích. Určitě bych zmínil i historika Zdeňka Doubka, který u mě v Pulsu začínal jako publicista. Napsal řadu článků týkající se historie starého Hradce. S ním jsem dokonce lezl do staroměstských sklepů; z toho vznikly dvě zajímavé reportáže. Ony ty staroměstské sklepy jsou celé takové zajímavé; vedou z nich totiž další schody dolů – do prostor, kterým se říká lochy a kde zrálo pivo, protože většina měšťanských domů byla tzv. právovárečná. Říká se, že v době švédských nájezdů v nich bohatí měšťané zakopávali cennosti. V jedné takové skrýši hluboko pod úrovní Malého náměstí jsme objevili napůl vykopaný „hrob“, vedle kterého byla pohozená lopata a krumpáč. Byla to památka po hledačích pokladů.

Jak probíhala příprava takového časopisu? Přece jen v 80. letech to nebylo tak jednoduché jako dnes.

Na Slezském Předměstí sídlila tiskárna, kde se na stroji vysazovaly jednotlivé řádky do olova, do takových kovových odstavečků. Ty se pak zkompletovaly, sazeč každou stránku obtočil provázkem a na speciálním tácu se poté vkládaly do mašiny. To byla technologie ještě z Rakouska- Uherska.

Proč v roce 1990 Puls skončil?

Bylo mi řečeno, že musí skončit, protože je financován z veřejných peněz. To jsem uznal, v té době se začal uplatňovat úplně nový náhled na ekonomiku. Dostal jsem vzápětí nabídku dělat šéfredaktora týdeníku Nové Hradecko, který byl následně přejmenován na Hradecký kurýr. Byl to titul, který jsem vedl asi tři roky, ale pak nás převálcovala bývalá Pochodeň, neboť měla obrovskou finanční podporu z Německa. V ten moment skončila moje oficiální novinářská kariéra, od té doby se „živím“ jako spisovatel.

Jako spisovatel máte na kontě 12 titulů, vaše zatím poslední knížka se jmenuje Kluk ze Žižkova a pojednává o životě herce Jiřího Krampola. Jak tato spolupráce vznikla?

Jiřího Krampola jsem měl rád už od dětství jako herce a člověka s velkým smyslem pro humor. Osobně jsme se potkali při křtu mé knížky o sudetských Němcích a při té příležitosti mě napadlo zpracovat jeho životní příběh. Nikdy nezapomenu, co mi na to bez sebemenšího zaváhání řekl: „Jdu do toho!“ (smích). Scházeli jsme se pak každý měsíc poblíž Pařížské ulice, kde donedávna bydlel, a povídali si. Navzdory tomu, že občas ve svých komentářích k veřejnému dění přitvrdí je to slušný, citlivý a velice férový člověk, navíc velmi dobrý herec a showman. Prostřednictvím této knihy jsem chtěl seznámit veřejnost s Krampolem nejen jako s uměleckou osobností, ale jako s člověkem, který ve svém osobním životě řeší ty samé problémy a starosti, jako každý z nás. Nechal mě hodně nahlédnout pod pokličku, čehož si velmi vážím.

Vy také milujete humor, napsal jste i několik humoristických povídek. Podle dvou vašich literárních předloh se teď dokonce chystá film, který se odehrává v nejmenovaném městě, ale podle mnoha indicií je jasné, že jím je váš rodný Hradec Králové. Můžete prozradit něco víc?

Půjde o příhody plavčíka hradeckých městských lázní, který přes léto působí na Stříbrném rybníce. Režie se ujme Tomáš Magnusek, scénář píše proslulý Petr Markov, který je podepsán pod scénáři k filmům, jakými jsou Konec vodníků v Čechách nebo trilogie Slunce, seno... Obě humoristické novely Vlnobití a Uhni se, topí se! jsem napsal společně s Rudou Vítkem, který je vlastně předobrazem hlavního hrdiny – plavčíka. Myslím, že to bude velmi zajímavý snímek i pro všechny Východočechy, neboť Tomáš Magnusek je Náchoďák a nechal se slyšet, že by byl rád, kdyby se exteriéry točily kompletně ve východních Čechách. V plánu jsou lokality jako Babiččino údolí, ZOO Dvůr Králové nad Labem nebo zmiňovaný Stříbrňák. Je to skvělý pocit, když chtějí vaše texty převést na plátno scenárista a režisér takto zvučných jmen. Jako autorská dvojice jsme první humoristický příběh začali psát v 25 letech, což už je opravdu dávno. A že jsme u toho vydrželi prakticky dodneška… no to je skoro zázrak! Ještě bych rád dodal, že novější titul doprovodil svými obrázky královéhradecký humoristický kreslíř Jarda Cimprich, ten první z roku 2005 ilustroval Neprakta.

Ten Neprakta, který s Miroslavem Švandrlíkem spolupracoval na Černých baronech?

Přesně ten, moc příjemný, sympatický pán, který trochu koketoval s paranormálními jevy. Jednou jsme s Rudou byli u něj doma, bydlel ve vile, která vypadala jako hrad. Tmavé chodby uvnitř působily ponuře a u schodiště v prvním patře vítal návštěvníka mohutný rytíř v brnění. Jak nás tam domácí pán tak provázel, se stoickým klidem vyprávěl, že v noci v domě řádí duchové. To nejpodivnější nás ale čekalo ve sklepě - sbírka lidských embryí. On byl totiž dřív zaměstnaný na Karlově náměstí v nemocnici a místo, aby ta embrya likvidoval, udělal si z jejich sbírání koníček. Trochu podivín, ale zároveň génius ve svém oboru.

Jste rodilý Hradečák, přirostlo vám město k srdci?

Rozhodně, s Hradcem jsem de facto srostlý; mám zde rodinné zázemí a řadu dobrých přátel. Vždycky mě ale také lákala Praha, hlavně profesně. Toužil jsem v Praze pracovat, ale v Hradci mít domov, svůj přístav. To se mně nakonec aspoň zčásti podařilo.