Oba pocházíte z muzikantských rodin. Dalo by se říct, že v jedné vládly trumpety a ve druhé varhany. Věděli jste vždycky, že jednou převezmete pomyslné „rodinné žezlo“ a budete pokračovat v hudební rodinné tradici? 

KH: V tomto směru jsem byl hodně ovlivněn tatínkem a starším bráchou. Oba hráli na trumpety a mě ohromně bavilo je sledovat a poslouchat. Jak jim to spolu hezky zní, jak poctivě cvičí… a jednoho dne jsem si řekl, že to chci taky. Bylo mi asi dvanáct, když jsem si ze skříně sundal starou trubku a zkoušel na ni něco sám zahrát. Natěšeně jsem čekal na tatínka, až ten den přijde z práce, abych ho překvapil. Když se vrátil z konzervatoře, zahrál jsem mu na uvítanou pár tónů a jemu se to líbilo! Sundal si kabát a začala mu rázem druhá směna. Já to vnímal jako přirozenou věc, ale asi to bylo trochu nečekané, protože odmalička jsem hrál na bicí.  
LH: Hodně podobným procesem si prošel i náš starší syn. Jediný rozdíl byl v tom, že náš Toník nechtěl hrát na nic, protože podle svých slov přece není exhibicionista a nerad vystupuje před lidmi. Nakonec jedno léto zjistil, že se o prázdninách docela nudí, a tak vzal do ruky trubku a začal hrát. Jen tak, sám od sebe. A mladší syn? Z legrace říkám, že se narodil s nátrubkem na puse. Jedno z jeho prvních slov bylo „tubaka“ – což znamenalo trubka. Odmalička na něj nástroj platil jako všelék, jakmile viděl trubku, pištěl radostí. 

Takže děti se spíš „potatily“, protože vy jste i přes své hluboké varhanické kořeny rodiny Strejců vzala hudbu na milost až v dospělosti. 

LH: Je pravda, že mé dětství a dospívání bylo, co se týče hudby, docela boj. Protože tatínek, strejda i dědeček byli varhaníci, dali i mě automaticky v pěti letech na klavír. Přirozeně se předpokládalo, že na to budu šikovná a že mě to bude bavit. To bych ale nebyla já, abych to neměla přesně naopak. Chtěly se po mně výkony, které znamenaly práci, a já to v tu dobu tak vůbec necítila. Takže jsem ve čtvrté třídě s klavírem sekla. Hrozně jsem s tím bojovala a rodiče zase zápasili s tím, že ve mně cítili určité nadání, a tak se mě všemožně pokoušeli k hudbě nasměrovat jinak – nějakou dobu jsem chodila na zpěv i na varhany. Nakonec mě v osmnácti „zlomila“ dechovka. Hrozně se mi zalíbila baskřídlovka, což je taková malá tuba. 
KH: Jen se přiznej, že tě k ní zlomil spíš ten kluk, co na tu baskřídlovku hrál. (smích) 
LH: Dobře, ale pravdou taky je, že chlapec mě po nějaké době opustil, ale nástroj mi zůstal, a díky němu jsme se pak vlastně seznámili. Takže všechno dobře dopadlo! (smích) 

V současnosti ale hrajete na trombon neboli pozoun.  

LH: Když jsem začínala na baskřídlovku, dostala jsem se ke skvělému učiteli Oldřichu Kůželovi, který mě velmi hudebně ovlivnil. Byl přísný, nikdy mi nic neodpustil, ale já ho nesmírně uznávala a za mnohé mu vděčím. Právě on mě postupně převedl na trombon. 
A není vám to líto, že právě na „váš“ trombon nehraje ani jeden ze synů? 
LH: Vůbec mi to není líto. Tatínek je přirozený vzor, obdivují ho a je v pořádku, že chtějí jít v jeho stopách. Díky tomu spolu tráví ještě víc času a vytváří si hlubší pouto. Pro to se nesmutní, za to se děkuje!  

Hrajete někdy i společně? Že byste se sešli a uspořádali takový multigenerační koncert? 

KH: S manželkou a syny hrajeme často, povedlo se to i společně s bráchou Jirkou, který je sólotrumpetista Národního divadla a Českého rozhlasu, a patří to k mým nejsilnějším hudebním zážitkům v životě. Pět Houdků hrálo najednou na jednom pódiu! Něco takového nemá v uměleckém světě obdoby.
LH: Je to docela úsměvné, jak se naše vzájemné cesty postupně protínaly. Já se vlastně díky svému tatínkovi, který byl ředitelem v hradecké filharmonii, seznámila se svým budoucím tchánem, a dostala od něj dokonce i pár lekcí. 

Přitom se říká, že nejhorší je pracovat s kamarády nebo rodinou. Platí to i ve vaší profesi?  

KH: Naopak si myslím, že to má své kouzlo. A to v tom nejlepším slova smyslu. V hudbě totiž musí být všichni, jak se říká, na jedné vlně. A to nám jde!  
LH: Možná je to náročnější v tom smyslu, že rodina musí opravdu fungovat. Protože v takový moment jsme spolu hodně a pořád něco řešíme. Není to o tom, že si sedneme a jen tak něco hrajeme. Manžel nás vede, opravuje, učí… a to se někdy hůř poslouchá, na druhou stranu ani ten tatínek nás nechce pořád okřikovat. Je to hodně o vzájemné toleranci, ale když se to povede, je to skvělý a naplňující pocit. 

Nosíte si někdy práci domů? 

KH: Určitě ano, my tím žijeme. Od rána do večera. Ale snažím se přepínat - jít na brusle nebo do sauny. Prostě aspoň na chvilku vypnout. Jenže jakmile se vrátím domů, hned vyzvídám na synech, jestli cvičili, co hráli, a jsem v tom zas. 

Právě si říkám, že nejenže hrajete, ale také učíte mladé talenty. Jak přistupujete v tomto směru ke svým dětem? Nemáte tendenci být těmi pedagogy i doma? 

KH: Rád bych řekl, že ne, ale když večeřím v kuchyni a z pokojíčku se ozývají tóny, které se mi nelíbí, tak mi to prostě nedá a jdu tam.  
LH: Já jsem v tomhle směru mírnější. Říkám si, že si tím musí projít, je to prostě vývoj. A někdy si to třeba musí vzít tou těžší a delší cestou, aby se něco naučili. 

Nesmíme ale zapomenout ani na vaše pomyslné třetí dítě – kapelu s dvoj­smyslným názvem Lucky Band, která letos slaví už 20 let na scéně! Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste ji zakládala? 

LH: Deset let si říkám, že až mi bude čtyřicet, tak skončím, ale už před těmi deseti lety jsem věděla, že to nedokážu. Když jsme kapelu zakládali, v největší naivitě jsme si představovali, že budeme jako Beatles. Začneme zkoušet v garáži a skončíme v Lucerně. I když ono se to vlastně stalo, tak dobrý. (smích)  

Nemáte chuť se k manželce přidat? 

KH: Já Lucku i její kapelu rád podpořím, ale upřímně říkám, že hrát bych tam nechtěl. To jsou akce do dvou, do čtyř do rána a při dvou úvazcích a dvou dětech by to bylo nemožné časově skloubit. 
LH: Navíc - to už bychom spolu byli opravdu pořád. 
KH: To je pravda, vždyť my spolu i učíme, naše třídy spolu sousedí. Neříkám, že to není hezké, ale je potřeba mít svůj ventil. 
LH: Přesně a tím ventilem je pro mě kapela. Tam nejsem za maminku ani za manželku, tam se jdu prostě vyblbnout. A to, že se vrátím ve čtyři ráno, je náročný, ale mně to vlastně tolik nevadí.