Čáry a červen
Když vlčí máky a třešně nasytí rudá, když se ponoříte do rybníka a nic nezebe, když slunce svítí nejdéle - tak chutná doba slunovratu a svatojánské noci. Čas magie, zaříkadel, ovoce a hojnosti se také náležitě slavil. Pojďte se na okamžik vrátit k dávným tradicím, které jsou tu už 40 000 let, a poznejte jejich kouzla. Ta červnová tkví v oslavách Slunce. Okolo 21. června je k němu totiž severní polokoule nejblíže a den je nejdelší. Začíná letní slunovrat, vrchol sluneční síly, jež nám dává světlo dlouhých 16 hodin. Astronomický pojem si pamatujete už ze školních lavic, ale znáte i jeho kulturní přesah? Svátek letního slunovratu nebo taky Litha uctívá sluneční bohy, děvčata pletou věnce znázorňující slunce a společně s muži si užívají letní koupel, nemáme však na mysli ráchačku v bikinách a na plavečáku. Jde spíš o koupel v přírodě, ideálně „na Adama“. Pohanské svátky zkrátka definuje nahota.
Svatojánská, nadpozemská
Příchod léta slaví celý svět od Skandinávie, přes Anglii až po Lotyšsko a Pobaltí. Každý ho však uctívá podle sebe. A my Češi ho známe jako svatojánskou noc, pokračování slunovratu. A proč to máme zase jinak? Protože během christianizace dospěla křesťanská kultura k tomu, že pohanské svátky se musí přizpůsobit náboženským, a tak se slunovrat posunul na předvečer narození svatého Jana Křtitele, předchůdce světla. Ovšem i mocnost byla pověrčivá, tudíž se základ svátků ponechal. Co kdyby se v hospodářství nedařilo, že? Navíc sv. Jan byl spojen s očistnou koupelí a zázraky, takže smysl sváteční noci zůstal, a dokonce se rozrostl o krásné zvyky plné křesťanské symboliky a pohanské magie.
Zapáleni do tradic
Svatojánská noc oplývá mnoha symboly, kouzly a pravdou je, že se na ni lidé těšili i obávali se jí zároveň. Proto pěstovali tradice, které je měly ochránit před zlými duchy, ale také skrze ně z magické noci těžili… Minimálně zážitky. Pálení ohňů je fenoménem a zůstalo dodnes. Na kopcích se staví vatry a lidé okolo nich v bujarém veselí křepčí až do rána. Ti odvážní proskakují skrz ve snaze zajistit si pevné zdraví a sílu. Ovšem obliba zapálených pletených slaměných kol, která se pak nechala kutálet údolím a symbolizovala tak cestu Slunce po obloze, se úplně nechytla. Proč asi...
Svátek je okamžikem, kdy se stírá hranice mezi vodou a ohněm, a tak přidáme pár tipů na očistné koupele. Začneme brouzdáním ve svatojánské rose. Ta měla zvláštní léčebnou moc a my ji doporučujeme zařadit v létě k víkendovým rituálům, studená tráva totiž prokrví pokožku a vy se proberete dřív, než vypijete dvojité „moccafrappumatchaccino“. Ale zpět k blahodárné vodě. Ta svatojánská přinášela nejen svěžest, také zaháněla nemoci a všelijaká bolení. Vlastně jakákoliv studna, pramen nebo svěcená voda měla toho dne zvláštní moc.
Vití svatojánského věnečku bylo zase příležitostí pro neprovdané ženy, podle pověsti jim dokázalo odhalit budoucího ženicha. Jen bylo potřeba zvládnout „pár drobností“. Vydat se o půlnoci do lesů, jít v naprosté tichosti, neohlížet se a natrhat devatero kouzelného kvítí, ze kterého se uplete věnec. Ten si dala dívka pod polštář a sen jí zjevil tvář milého. Nebo ráno věnec vzala, proběhla svěží rosou (škrtla si v To Do listu další svatojánskou aktivitu) a letěla až k potoku, do kterého věnec hodila. Kdo jej pak vylovil, stal se jejím manželem.
Co si budeme, dnes se ženich spíš odhalí na sociálních sítích, ale hezké je, že se z tradice ponechalo sbírání bylin na přípravu léčivého čaje. Traduje se totiž, že „o půlnoci sbírané býlí těší se moci nejsilnější“. Ale protože prameny neuvádí přesný seznam devatera kvítí, a tenkrát se to lišilo i podle krajů, můžete trhat květy elegantně podle sebe a na lukách zkusit ukořistit třeba kopretinu, třezalku a blín (po kouzelnicku bylinu sv. Jána a vlčí ocas). Hlavně jich musí být devatero. Jen tak si lze hrát na babku kořenářku 21. století, udělat si vynikající čaj na zažívání, dýchací cesty nebo nervy a říkat mu čarovný lektvar. Tak ho totiž pojmenovali kdysi, postup byl přitom totožný. Nasbírali byliny, zalili je horkou vodou a nechali deset minut louhovat. Čaj z vlčího ocasu vám nevoní? Naplňte si bylinami škapulíř, ochrání vás před zlými silami, stresem a nevolnostmi. Škapulíř si dnes představujeme třeba jako difuzér plný esenciálních olejů, který by mohl vonět po heřmánku, mátě i levanduli a šoupli bychom ho rozhodně do kanceláře.
Svatojánské kejkle si lidé vybírali, ale praví se, že po kouzelném kapradí prahli všichni. Jen s ním přivolali lásku a porozuměli řeči zvířat, ovšem jeho získávání byl oříšek. To jste museli úderem půlnoci najít zlaté semínko kapradí, vyklopit ho na bílé šaty a být „ti vyvolení“. No, trochu se obáváme, že by neuspěl ani Jiřík, co tenkrát přelil…
Shakespearovo
Aura svatojánské noci okouzlila i Shakespeara, a když mezi léty 1590 a 1596 psal Sen noci svatojánské, odkázal na tradiční kouzelné prvky svátku, i kdyby šlo jen o čarovný les, kam se vydávaly dívky. Ale nemluvme jen o nich. I pánové si tuto noc jaksepatří užívali. Ne že by tedy pletli věnce a vařili čaje. Muži si hráli na dobrodruhy a hledali bájné poklady. O svatojánské noci se prý rozestupovaly skály a vydávaly hodnotné dary. Dotyčný však směl pobrat jen to, co unesl. Jinak by skončil zle, což se mohlo přihodit snadno, když se lesem proháněly bludičky, divé ženy a lesní víly… Ostatně Shakespearovo dílo je jich plné. O kouzelné noci se zkrátka nedělo jen to dobré, ožívali i zlí duchové a lákali naivky do hlubokých bažin.
Říká se…
Nejedna pověst hlásá, že svatojánská noc je sice kouzelná, ale může i potrápit. Už tenkrát se dětem vyprávěly pohádky o tom, jak se na vrcholcích slétají čarodějnice. A mezi námi, věřili na ně i samotní hospodáři. Pro jistotu nosili za pasem lipové listy, aby tak chránili své hospodářství a žádná čarodějnice je neuhranula. Ať je to jakkoliv, jde o noc plnou krásných kouzel, spojení zvyků, kultu vody, ohně a přírody. A jestli rvát o samotě devatero býlí v temném lese? Leda za svítání, co když se opravdu stírají hranice mezi světy?
Po keltsku Lughnasad, po našem Dožínky
Léto dozrálo, slunce zalilo zlatá pole a zemědělcům nastává nejdůležitější okamžik sezony – sklizeň. S ní se začínalo podle polohy a říkalo se jí Dovazná, Dožínky a po keltsku svátek Lughnasad, který uctíval úrodu a oslavoval náročnou práci léta. Že vám to nic neříká? Dnes už těžkou práci nahradily stroje, ale dřív sekáči na polích i přespávali, aby stihli sklidit úrodu pod střechu dřív, než se přiženou bouře.
Lughnasad založil podle legendy samotný bůh řemesel Lugh, a to na památku bohyně plodnosti Taillte. Slavil se okolo 1. srpna, mezi letním slunovratem a podzimní rovnodenností, a byl jakýmsi poděkováním bohům za úrodu a prosbou o další sklizeň. Staré prameny navíc praví, že kdo slavil keltský Lughnasad řádně, zajistil si dostatek úrody a hojnosti po celý další rok, a tak se hodovalo a děkovalo třeba celý týden. Zajímá vás, jaké rituály se během oslav konaly? Důležitý byl vždy poslední snopek, který lid věnoval bohům úrody. Šlo o pohanskou tradici a snopku se říkalo Duch obilí nebo Baba. V jiných krajích nechali zas malý trs na poli a čekali na doprovod hudby, aby ho zemědělci sklidili za zvuku melodií. Pak byl snopek vhozen na vůz, ten se ozdobil květinami, věnečky z klásků a statkář ho zapřáhl za koně a odvezl do vsi.
Pohanské, božské
Děvčata pletla ohromné věnce a vybírala si nejrůznější druhy obilí, do nichž přidávala luční kvítí, myrtu a následně ovoce. Ta nejhezčí z nich pak předala věnec hospodáři, který ho uchoval až do Štědrého dne. Často byl totiž věnec součástí sváteční tabule. Po večeři hospodář slámu roztrhal, hodil ji dobytku a zrní nechal do další setby, aby ho přidal do osiva. Tenkrát si lidé semínek vážili a věřili, že jim přinesou další úrodu. Vedle věnce se na svátek pekl obřadní chleba, jenž musel být z první mouky. Druid ho poté nalámal a obdaroval jím lid.
Lughnasad byl o přátelství a setkávání. Všichni společně děkovali bohům a pořádali trhy, na které se sjížděly okolní vesnice. Svátek byl i časem veselých soutěží – jezdilo se na voze taženém koňmi, přednášely se básně, za které se udělovaly hodnosti. Také se uzavíraly zkušební sňatky. A po celou dobu svátků bylo přísně zakázané násilí a války.
Oslavu sklizně pořádal nejvýše postavený druid nebo nejbohatší statkář. Na něm bylo i zařízení tancovačky a muziky. Na bedrech mu však neležela jen zábava, dnes bychom si mohli říct, že to byl skvělý organizátor, ale i meteorolog. Právě on musel odhadnout, kdy se pole sklidí, aby ho nezničila pohroma. A když to vypadalo, že se něco žene, byl schopen vzít vůz a v dešti zachraňovat úrodu z polí. Dokonce se říká, že ještě v 19. století mu pomáhaly ženy, když pronášely stará pohanská zaříkávadla živlů. Zkrátka odháněly mračna, bouře a blesky, aby se sezónní práce uchovala a nepřišla vniveč. Tradice těchto svátků vyvolávají škálu emocí, a ať už se vám zalíbí, či ne, budou vždy poselstvím generací a linkou myšlenek našich předků.
