Fyzioterapie je vnímána především jako léčba těla, cesta k úlevě od bolesti a dalších neduhů tělesné stránky. Stále častěji se ale hovoří o tom, že je to i terapie ducha, protože řada obtíží může být psychosomatického rázu, důsledkem dlouhodobého stresu a tlaku. Jak to jako profesionálové vnímáte?

JS: Fyzioterapeut je tak trochu psycholog, terapeut, kouč i trenér zároveň. U nás to má tu výhodu, že si jednotlivé role můžeme v týmu rozdělit a věnovat se naplno těm, ve kterých jsme nejlepší. Já se díky Marušce a Honzovi mohu zaměřit na fyzioterapii jako takovou, pečlivě diagnostikovat, tvořit klientům terapeutické plány na míru a posouvat je v léčbě dopředu. Samotný trénink a cvičení je pak v rukou kolegů, se kterými vzájemně každého klienta konzultujeme. Díky tomu můžeme nabídnout opravdu komplexní přístup - jednoduše využít na maximum všechny zmíněné obory tak, aby se život klienta zlepšil celkově, tedy nejen na úrovni těla, ale právě i mysli.    

Dá se tedy říct, že k fyzioterapii přistupujete hodně celostně. Jak se to projevuje v péči o klienty? 

JK: Myslím, že ani jinak se k našemu oboru přistupovat nedá. V našem těle je všechno provázáno a jedno souvisí s druhým. Pokud budete špatně jíst a nepravidelně spát, cvičení, byť sebelepší, vás nezachrání. Proto se zaměřujeme nejen na prováděné cviky, ale také správné dýchání, životosprávu, odpočinek. 
MB: To je nejčastější kámen úrazu. Když klientům naordinujeme nicnedělání, bývají nesmírně překvapení a reagují, že to přeci nejde. Přitom opravdový odpočinek, kdy na nic nekoukáte, nic neposloucháte, netvoříte, je pro tělo velmi důležitý. Může se konečně zrelaxovat a regenerovat. 
JS: Mnohdy klienta překvapíme, když mu narovinu řekneme, že s ním cvičit nebudeme. Protože nejprve potřebujeme dát do pořádku základ - oběhovou soustavu, lymfatický systém a dostat do těla živiny, aby mohlo začít pracovat.

Co tedy bývá prvotním impulzem, kdy se vás člověk rozhodne vyhledat? Je to určitá opatrnost a potřeba prevence, nebo spíš bolest?

JS: U mě to bývá ono „au“. Ale s tím, že předtím slyšeli, že díky nám to poté bude „wow“. (smích) 
MB: V mé praxi to bývala prevence, potřeba udržet si kondici, ale poslední dobou se to otáčí také spíše k „au“. 

Jak u vás probíhá úplně první návštěva? 

JS: Klient začíná u mě intenzivní dvouhodinovou konzultací. Zjišťuji, jakou má představu, čeho by chtěl dosáhnout, a kde je naopak hranice, přes kterou nás nepustí. Hodně mluví a já naslouchám, případně se doptávám. Poté tvořím plán a rozhoduji, jestli zahájí fyziotrénink u Marušky nebo u Honzy. Každý je specialista v něčem jiném. Honza to skvěle umí se sportovně založenými klienty, kteří se soustředí na výkon a preferují „mužský element“. Dodá jim sebevědomí, že cvičit rehabilitační cviky není ostuda. Perfektně nastaví kyčle, střed těla, dýchání. Dokáže také vyladit stravu a vyzná se v lifehackingu. Maruška je úžasný profesionál, kterého uvítají jemnější duše. Je specialistka na ruce, krční páteř a správné držení těla. Dokáže umně pracovat s dotekem, zklidnit tělo a je precizní ve správném nastavování cviků. Každý má zkrátka něco, pořád ale pracujeme jako tým a klienta si v průběhu léčby „předáváme“ podle toho, jak je potřeba. Takže na vás rázem pracují tři hlavy a šest rukou! 

V tom je asi vaše nesporná síla, protože v jednom člověku byste tak široké portfolio služeb dokázali pokrýt jen stěží. Na druhou stranu fungovat v práci už jen ve dvou bývá náročné, ale ve třech to musí být teprve výzva. Jaký je váš příběh? 

MB: S Janou jsme se daly pracovně dohromady už před víc než deseti lety. Když k nám přibyl ještě Honza, dostala naše spolupráce další rozměr a je to velmi naplňující. Rozvíjíme se vzájemně, protože si předáváme know-how a zkušenosti. Jako trenér bych nikdy neměla po fyzioterapeutické stránce tak vytrénované oko, jako mám nyní právě díky Janě.
JK: Mě těší, že je to svým způsobem druhý domov. A především mi naše společné fungování dává velký smysl. Když jsem pracoval jen jako trenér, často jsem s klienty narazil na nějaký jejich limit, strop. Už se dál neposouvali a já jim vlastně dál neměl, co předat a jak jim víc pomoci. Dokonce jsem zvažoval, že si dám pauzu, protože mě to přestávalo bavit. Když mě dámy oslovily, vzal jsem to jako nový impulz. A skvěle se to povedlo!  
JS: Pod to bych se podepsala. Měla jsem dlouhé roky soukromou fyzioterapeutickou praxi a potřebovala klienty posunout dál. S Maruškou nás spojil kurz Zdravá a napřímená záda, který měl velký úspěch a dnes jich i díky Honzovi pořádáme na patnáct týdně. Když jsem pak dostala nabídku přestěhovat se do větších prostor, byla to velká výzva, ale zároveň nejlepší rozhodnutí.

Jak těžké je se k vám aktuálně dostat?

JS: Snažíme se nebýt plní na měsíce dopředu, upřednostňujeme kvalitu před kvantitou. Nové klienty nabírám až ve chvíli, kdy ukončím spolupráci se stávajícími. Nabrat nové klienty dokáže kde kdo, ale úspěšně s nimi dojít do cíle, je věc druhá. Navíc k nám se dostanou jen ti aktivní, což poptávku svým způsobem už dopředu tříbí. 

Co znamená „aktivní klient“?

JS: Člověk rozhodnutý pro změnu. Naopak pasivní klient je takový, který si lehne a čeká, co se bude dít. Jde k praktickému lékaři, absolvuje kolečko u specialistů, nechá si napsat léky. Pokud zůstává pasivní, pomůže mu to přechodně a pak stejně stane před rozhodnutím stát se aktivním. Takovému stavu říkáme, „že tam ještě nedošel“, ještě nenarazil na dno, od kterého by se odrazil. Ze zkušenosti víme, že nemá smysl nikoho nikam tlačit. Dokud člověk sám neudělá rozhodnutí a nechce něco změnit, nikam to nevede. Jakmile ho ale učiníte, je to první krok ke změně, k úlevě a novému začátku. Už v ordinaci narovinu říkám, že to nebude lehká cesta a výsledky nepřijdou hned, ale je třeba připravit se na tři čtvrtě roku až rok aktivní spolupráce. 
JK: Přirovnal bych to k známé filmové hlášce: „Je to sice dál, ale horší cesta“ – ale rozhodně stojí za to!