Poprvé jste se potkali na natáčení vašeho studentského filmu Přihořívá, který vypráví příběh týrané holčičky a její nové rodiny. Jak se studentka Multimédií na Vysoké škole ekonomické v Praze dostane ke spolupráci se známým režisérem, autorem Bastardů nebo Kluků z hor?    

GS: Díky sociálním sítím docela snadno. Ještě před začátkem natáčení vlastního filmu jsem se dostala do fáze, kdy jsem si nebyla jistá, jestli je má práce dobrá. Byla jsem v začarovaném kruhu, dokola přepisovala scénář a pochybovala, jestli se do toho vůbec pouštět. Brácha mi poradil, ať napíšu nějakému režisérovi, že mi třeba pomůže. Dal mi pár tipů a mezi nimi byl i Tomáš Magnusek, o kterém jsem do té doby slyšela jen letmo. Řekla jsem si, že mu napíšu, že v nejhorším mi prostě neodepíše a nechám to být. Tak jsem dala dohromady úctyhodnou „slohovku“, kde jsem sáhodlouze popisovala svůj záměr, co pro mě snímek znamená, že je to pro mě první zkušenost a chci si to vypiplat do nejmenších detailů…. Za hodinu mi pípla odpověď: „OK, pomůžu.“ Nakonec mi dal nejen zpětnou vazbu na scénář, ale stal se během natáčení i mým mentorem a nakonec z toho pro něj vzešla i malá role. 
TM: To říkáš moc hezky, že jsi mě znala jen letmo. Spíš bych řekl, že vůbec. 

Jaké to bylo režírovat režiséra? 

GS: Strávila jsem předtím s Tomášem měsíc na natáčení čtvrtého dílu Bastardů, takže jsem hodně okoukala. Našla jsem si v tom, co by se líbilo a co naopak ne, a pak to aplikovala na něj. 

Jaké je to naopak pro režiséra v roli herce?  

TM: Hraní mě baví ze všeho nejvíc. Vyhovuje mi, když můžu přemýšlet jen nad rolí. Když jste herec, soustředíte se jen na svůj výkon a všichni kolem vás skáčou – maskéři, kostyméři. Vždycky se najde někdo, kdo vám  donese scénář, kafe a chlebíček. Vaším úkolem je prostě dobře to zahrát, aby byl režisér spokojen. To jako režisér se staráte o všechno na place, a když jste nedej bože producent, což u všech svých filmů jsem, tak se staráte ale úplně o všechno. A to je vyčerpávající.   

Brzy uvedete další společné dílo, tentokrát seriál Společně sami, který natáčíte přímo v Hradci Králové. Jak se vám v tomhle tandemu funguje? 

TM: Deset let v Hradci spolupracuji s partou, která si říká Ambrozia, a už před lety jsme si slíbili, že společně něco natočíme. Pořád to z různých důvodů nevycházelo, až jsme se v roce 2020 dohodli, že zpracujeme téma středoškolských strastí. Nakonec z toho vzešlo 12 příběhů 12 studentů, které točíme v Hradci na Gymnáziu J. K. Tyla, kam mimo jiné chodila Gabi. Není to úplná tematická „klasika“ ve smyslu prvních lásek nebo vztahů žáka a učitele. Jdeme do hloubky a chvílemi je to drsné. Když jsme točili Přihořívá, viděl jsem Gabi při práci a hned věděl, že ji k tomu chci přizvat taky. Vizuálně je to asi ta nejlepší věc, co jsem kdy natočil. A ona má na tom velkou zásluhu. 
GS: Řekla bych, že Tomáš je takový „vykopávač“ a já zase „dotahovač“. Bývám nerozhodná a dělá mi problém něco začít, Tomáš se zase těžko dokopává k tomu něco dokončit. A v tom se skvěle doplňujeme. 
TM: To je pravda, představ si, že bychom byli dva dotahovači a jen stáli a čuměli, kdo teda vykopne. (smích) Já si na ní hrozně vážím toho, jak je drzá, tedy upřímná. Když máte peníze a lidé vás znají, byť s kritikami, které jsou příšerné, vytvoří kolem vás takovou bublinu. Lichotí a pochlebují a je jedno, jestli kvůli tomu, že si chtějí zahrát, nebo se kolem filmu jenom motat. Pak jsou lidé, kteří vás z té bubliny dostávají a v některých momentech vrací nohama na zem. A to je případ Gabi, která mě díky tomu v mnoha věcech posunula. 

Neodrazovalo vás oslovit úplně prvotně k mentoringu právě Tomáše, který právě mezi filmovými kritiky není zrovna oblíben? 

GS: Přiznám se, že se to ke mně nedostalo. Zpětně si říkám, že by mě to asi znejistělo a možná bych mu vůbec nenapsala. Než jsem ale jela na natáčení Bastardů, poctivě jsem zkoukla všechny jeho filmy a musím říct, že progres znát je. Přijde mi to trochu nefér, každý přece nějak začínal. Tomášova smůla je, že si svoje začátky odbyl před zraky všech. Já šla poprvé s kůží na trh před spolužáky a učiteli, on šel rovnou naostro.

Vystudovala jste Multimédia na pražské VŠE a nyní jste kreativní ředitelka ve studiu specializujícím se na virtuální a rozšířenou realitu (VR/AR). To je na 24 let slušný kariérní milník. 

GS: Už od školky mě to táhlo k počítačům, na většině fotek z dětství sedím před obrazovkou. Ke konci základní školy a pak na střední jsem začala tíhnout k počítačové grafice a získala i první menší zakázky. To mě nadchlo a po gymnáziu jsem šla na vysokou studovat multimediální obor. Už během školy jsem začala pracovat pro pražské studio YORD, které se zaměřuje právě na AR a VR. Po škole jsem se stala jejich kreativní ředitelkou a starám se o design všech našich projektů. Mám kolem sebe skvělý tým a baví mě to moc! Kromě čistě komerčních klientů pracujeme třeba i pro muzea. Vznikají nám pod rukama nádherné výstavy s moderními technologickými prvky, které jsou poučné i zábavné zároveň a oslovují všechny věkové kategorie. 

Tak to jste v oboru začala skutečně brzo, ostatně stejně jako vy, Tomáši, ačkoli jste původně vystudoval sociální pedagogiku. To jste to vzal k filmu trochu oklikou. 

TM: Chtěl jsem si prostě splnit sen. Jako malý jsem si přál být buď slavný, nebo učitel. Nakonec vyšlo obojí. Hltal jsem staré české filmy se všemi hereckými ikonami a chtěl s nimi ještě něco natočit. Tak jsem ukecal legendy jako Zitu Kabátovou, Květu Fialovou, Stanislava Zindulku, Lubomíra Lipského nebo Josefa Somra a v pětadvaceti natočil Pamětnici. Na ten film nikdo nepřišel a já se šíleně zadlužil. Nicméně v šuplíku jsem měl ještě jeden scénář. Nejslušnější slovo v něm byla „prdel“ - a to byli Bastardi.  

Recenze na ně ale nebyly zrovna přívětivé. Co to dělalo s vaším filmařským sebevědomím? 

TM: První kritika od Mirky Spáčilové hlásala, že je to nejhorší film a všem hercům bych se měl omluvit. To mi bylo líto hodně. Lidi na to konto volali i našim, ať mi proboha promluví do duše. Dneska jsou naše vztahy lepší, Kluci z hor od ní dokonce dostali 50 procent! Jako jedna z prvních mi taky gratulovala k nominaci na cenu Filmové kritiky za nejlepšího herce ve snímku Shoky & Morthy: Poslední velká akce. Z každé kritiky, která byla alespoň trochu relevantní, jsem si ale snažil něco vzít. Jasně, že vás to na začátku otráví, ale nesmíte podlehnout ani jednomu extrému. Když vám říkají, že jste nejhorší na světě, ani když tvrdí, že jste machr. Je třeba se obklopovat upřímnými lidmi. Dneska už bych ty filmy natočil jinak. Souhlasím, že člověk se prostě vyvíjí, a já mám oproti legendárnímu Svěrákovi tu výhodu, že když něco pustím do světa, můžu jenom pozitivně překvapit. Kdežto on musí mít hrozné nervy. (smích) 

Na plátnech se brzy objeví čtvrtý díl Bastardů. Nemáte toho konceptu už dost? 

TM: Bastardi mě udělali, to je holý fakt. Hodně jim dlužím. Čtyřka se jmenuje Reparát a je to svým způsobem opravdu tak trochu reparát. Je úplně jiná než předchozí díly, je to jinak natočené a tentokrát bych řekl, že jde o čistou komedii. Co taky jiného může vzniknout z tandemu Magnusek a Godla. 

GS: Je to fakt sranda! A jako, teď už, velká fanynka a znalkyně Tomášovy filmové tvorby můžu říct, že vůbec nepotřebujete vidět předchozí díly. (smích) 

Kromě filmů se věnujete i své neziskové organizaci, Obci spisovatelů, angažujete se v komunální politice, podnikáte v cestovním ruchu, a dokonce jste se vrátil i do školství. Jak to všechno stíháte?

TM: Když to takhle vyčtete, zdá se to hodně, ale všechno je to jen o dobré organizaci času. Je ale fakt, že někdy toho mám plnou hlavu. Nejvíc se věnuji své neziskovce Společné cesty, kterou jsem založil v dvaadvaceti a která zajišťuje terénní službu osobní asistence. Mám fantastický tým lidí, o které se můžu opřít, dělají skvělou práci. Zvlášť teď po pandemii ji využívá čím dál víc lidí. Předsedou Obce spisovatelů jsem už 11 let, ale je to dobrovolnická činnost, scházíme se jen párkrát do roka. Jinak jsem taky členem Rady města Náchoda. Spoustu času trávím čtením různých dokumentů a podkladů, takže většinu chvil na cestách trávím hlavně čtením. Třeba natáčení jako takové mi zabere zhruba 20 dní v roce. Tím, že teď točíme seriál, tak je to intenzivnější. A na opravdu jen mini úvazek jsem učil. 

Brzy zahájíte velký filmový projekt – Ležáky, snímek o příběhu nacisty vypálené obce na Chrudimsku. Jak se na takovou výzvu těšíte?  

TM: První klapka nás čeká v červnu, kdy si budeme připomínat 80 let od téhle hrůzné události. Drtivá většina filmu se ale bude točit až příští rok. Sešla se tam skvělá parta profíků v čele s producenty Miroslavem Dvořákem, Miroslavem Novotným a Milošem Pilařem, autorem dokumentárního filmu Ležáky 42, který dostal do 60 zemí světa. Zachycujeme období 1938-1942 a celá osada se vlastně bude znovu stavět, což je na celém filmu nejdražší. Dostali jsme záštitu od prezidenta, kardinála i ministryně obrany a stále sháníme peníze. Český fond kinematografie nám nic nedá, takže využíváme i různých crowdfundingových cest. Brzy například spustíme projekt „Tisícovka pro Ležáky“ a přispět na ně tak bude moci široká veřejnost. Někdy mám pocit, že se na ten film budeme skládat jako na Národní divadlo. Každopádně to je pro mě výzva a chci ji dotáhnout do zdárného konce. Doufám, že budu mít svého dotahovače pořád po boku! 
GS: Jasně, ráda dotáhnu cokoli. (smích) 

Ve filmu si zahraje Martin Dejdar, Viktor Dvořák nebo Marie Ludvíková. Podle čeho jste vybírali obsazení? 

TM: Úplně jednoduše. Vzali jsme dobové fotky obyvatel Ležáků a podle nich vybírali co nejpodobnější herce. Viktor Dvořák, který skvěle ztvárnil Václava Havla, hraje mlynáře Švandu, protože mu je podobný, a ze stejného důvodu dostal Martin Dejdar roli Tomka staršího.
Před pěti lety jste v Babiččině údolí v Ratibořicích otevřel Viktorku - první herecké muzeum v Čechách s penzionem a restaurací, kde jste nějakou dobu i pracoval. Tahle kapitola už je za vámi? 
TM: Naštěstí ano, protože to byla zatím asi nejtěžší věc, do které jsem se kdy pustil. Viktorka je moje třetí dítě – mám syna, dceru a tenhle barák. Chvíli jsem ho zkoušel vést, pak roky táhla provoz moje bývalá žena. Dnes Viktorku pronajímám přátelům, kteří se o ni s láskou starají. Jsem za to rád, protože do té doby jsem na otázku, co točíš, odpovídal, že kofolu v Ratibořicích. Já už tam jezdím jen na besedy „S režisérem na cestách“, s kterými objíždím jako roadshow celou republiku. 

Poslední rok byl pro vás vůbec ve znamení velkých změn – zhubnul jste 80 kilo, změnil životní styl – zkrátka velké životní transformace. 

TM: Moje hubnutí, to je nejtěžší životní cesta. Nekouřím, ani neberu drogy, ale jídlo, to si odpouštím jen velmi nerad. Během jednoho roku jsem shodil opravdu 80 kilo, což mi tělo dává každý den zpětně pořádně „sežrat“. Trpím s kotníky, mám znovu pupeční kýlu, čelím samozřejmě i jo-jo efektu. Je to vážně boj. Vyprávím o tom pořád dokola ve své talkshow a lidé mi posílají i vlastní příběhy. Už to asi bude mé celoživotní téma. 

Oba jste z východních Čech, Tomáš je z Náchoda, vy pocházíte z Černilova kousek od Hradce Králové. Kde plánujete žít? 

GS: Původně jsem měla v plánu odjet do zahraničí, ale pandemie ukázala, že práce na dálku není problém, a to bude asi i moje cesta. Žít bych chtěla v Hradci. 
TM: Pro mě je a vždycky bude srdeční záležitost Náchod.