Stodolu i dílnu máte plnou historických motorek, vlastníte dokonce i přes šedesát let starý traktor. Jak dlouho už tuhle lásku k veteránům pěstujete? 

JH: Za mých mladých let měl každý kluk na vesnici svého pionýra, samozřejmě pořádně vytuněného, a jako parta jsme s nimi vyráželi na písník dělat krosy. Pak jsem si dal od motorek asi třicet nebo čtyřicet let pauzu, ale s věkem to zase přišlo. Mám teorii, že jak člověk stárne, začíná mít rád staré věci. V porovnání se starými věcmi si totiž připadá mladý. Před pár lety jsem se domluvil s kamarádem, který měl doma starou rozebranou motorku – ČZ 150 C z roku 1951. Skvost mého dětství. Manželka se sice chytala za hlavu, ale s Michalem jsme se na ni tehdy složili a přivezli si ji domů.  
MH: Zapomněl jsi ale na důležitou věc, a to že „průkopník“ téhle vášně jsem byl já, když jsem si v patnácti pořídil babetu a pak i stopětadvacítku.  
JH: To samozřejmě vím moc dobře, protože jsem ti tu babetu osobně přivezl z Rábů. 
MH: Tak takhle to u nás začalo a co zimu přibyla jedna motorka. 

Kolik jich aktuálně máte? 

JH: Pojízdných devět, celkem tuším čtrnáct.

Michale, vy do tátovy teorie o starých, co mají rádi staré věci, příliš nezapadáte. 

MH: Já myslím, že i jo. Všichni mi říkají, že jsem „starej mladej.“ Nejvíc si mě za to vždycky dobíral Pokáč, když mě učil s Instagramem a já mu na oplátku vyprávěl o Beatles. Starší motorky se mi líbily odmalička. Přijde mi, že dřív se to prostě dělalo dobře. 
Víc než pro svou lásku k motorkám jste ale znám pro své písničky, se kterými koncertujete už deset let a loni jste vyhrál i Zlatého slavíka. Bylo odjakživa jasné, že se Michal vydá na hudební dráhu? 
JH: Jsem absolutní nehudebník. Moje dětství sestávalo z hraní fotbalu, občasných potyček s kamarády a montování všeho možného. Michal tedy ode mě jako jeden z prvních dárků dostal balon a hned potom takový ten mini dětský vercajk – malé kleštičky, kladívko a šroubovák. Chtěl jsem, aby měl různé možnosti a mohl si vybírat, co by ho bavilo. Zpočátku to vypadalo na ten fotbal, kopal si na dvorku a tvářil se, že to bude ono. Pak jsem si ale všimnul, že často někam mizí. Jednou jsem zaslechl z pokoje brnkání na manželčin klavír. Moc jsem tomu ale nevěnoval pozornost, říkal jsem si, že si kluk asi potřebuje dát oraz a dělat chvíli něco jiného. Přihlásil jsem ho tedy na ten fotbal, ale byl tam všehovšudy třikrát. Michal obecně byl jako dítě docela poddajný a nikdy moc neprotestoval. Co jsem mu vymyslel, do toho šel. Ale pak si to stejně v tichosti udělal po svém. Nikdy nezapomenu na historku ze školní družiny, během které se náš Míša tak šikovně „vnutil“ na místní klavír, že jsme se o jeho docházení na tento kroužek dozvěděli až na konci školního roku, aniž bychom cokoli platili. Vždycky si nenásilně prosadí svou a ještě dá člověku pocit, že to je jeho zásluha. 

Tak to jste musel úspěch ve Zlatém slavíkovi zvlášť prožívat!

JH: Za těch deset let, co jsme ho s manželkou vozili po koncertech všude možně, už to tolik neprožíváme. Asi největší vrchol slávy nastal v jeho čtrnácti, kdy hrál jako předskokan na koncertech Tomáše Kluse. Tehdy se musel postavit před tři a půl tisíce lidí, kteří ale nepřišli na něj. Když jsme viděli, že to ve zdraví přežil, věděli jsme, že už zvládne všechno. Je ale pravda, že přenos Slavíka jsme sledovali v naší hospodě na promítacím plátně. Vzpomínám si, že to byl pátek, protože se kvůli tomu výjimečně nekonala oldies diskotéka. Všichni fandili a zpocenýma rukama mačkali půllitry. Když pak Michala vyhlásili, hlasitě gratulovali a chtěli, abych všem zaplatil kořalku. 
MH: S tím Klusem to ale byla fakt klika, že mě nevypískali. Protože moje křehká duše by to tehdy neunesla, a možná bych se na celou muziku vykašlal. 

A jak se to vůbec stalo, že si vás Tomáš Klus, v té době Zlatý slavík, vybral jako předskokana? 

MH: Napsal mi na základě, podotýkám velmi nekvalitních, nahrávek na serveru Bandzone, které jsem si točil doma v pokojíčku. Poslal mi stránkový e-mail, ve kterém mě vychválil do nebes, až jsem si z toho málem učurnul. (smích) Dodneška ho mám zarámovaný a vystavený. V mé hudební kariéře to byl první velký milník, slyšeli na to pořadatelé i média. Dokonce mi chvíli přezdívali „mladý Tomáš Klus“, což mi teda moc nevyhovovalo. 

Tak na druhou stranu, jestli si před někým střihnout takovou premiéru, tak publikum Tomáše Kluse pro to asi bylo ideální. 

MH: S tím souhlasím. Nechápu proč, ale hodně jsem si věřil. Když se na to dívám zpětně, dneska bych to asi nedal. Ale v těch 14 letech jsem měl v sebe neochvějnou víru. Měl jsem za sebou nějaké koncerty a soutěže a věděl, že se moje věci lidem líbí. Sebevědomí je dobrý sluha a špatný pán, ale tady se to opravdu vyplatilo. 
JH: Vzpomínám si, že jsi na jeho koncertech vystupoval asi třikrát nebo čtyřikrát, a protože ti bylo těch 14, všude jsme tě vozili. Poprvé jsme s manželkou zhlédli celý koncert, ale na ty další už jsem si vzal knížku a v prázdné hospodě opodál si v klidu četl. A bylo to úžasný!  
MH: To je pravda, kamarádi mi pak vyprávěli, že tam za tátou chodili lidi a říkali mu, že už začíná koncert, ať se zvedne a on je odháněl se slovy, že ho mají nechat být, protože si chce číst. 

Zmínil jste, že to byl takový první velký milník ve vaší hudební kariéře. Co byly ty další? 

MH: Další byl určitě první videoklip a potom spolupráce se Supraphonem, který do mě vložil spoustu energie a nadějí. To všechno vyvrcholilo právě Slavíkem a nominací na Cenu Anděl. Ze Slavíka jsem měl radost i proto, že pro mě hlasovali lidi. Beru to jako signál, že je moje tvorba baví. Samozřejmě je to i o tom, jaké máte dosahy na sociálních sítích a jak dokážete zmobilizovat fanoušky. I tak mě ta cena ale hodně hřeje. 

Blíží se vám i jeden soukromý milník, jste těsně před koncem studia na vysoké škole a brzy z vás bude „zpívající učitel“, jak vám některá média přezdívají. Byla pro vás pedagogika jasná volba? 

MH: Myslím, že jsem k ní měl vždycky blízko, protože táta dělal roky ředitele základky. Takže ještě než jsem musel chodit do školy, stejně jsem tam byl. I na lyžák jsem jel poprvé už ve čtyřech letech se staršími sestrami. Škola pro mě byla něco jako doma. Díky našim jsem měl jsem měl k této instituci pozitivní vazbu, takže mě to tam samo táhlo. Když jsem se pak v maturitním ročníku rozhodoval, kam dál, říkal jsem si, že nechci pustit hraní, proto potřebuji obor, který s ním půjde skloubit. A protože jsem dlouhé roky jezdil jako vedoucí na tábor a s dětmi mě to bavilo, bylo učitelství vlastně úplně přirozená volba.  

Takže plánujete být v budoucnu učitelem?

MH: Nechávám to otevřené. Chvíli jsem při studiu učil a mám docela konkrétní představu, jak bych k tomu rád přistupoval. Zjistil jsem, že na prvním stupni je třeba se té práci věnovat opravdu na plný úvazek, protože když si s dětmi nevytvoříte vztah, nefunguje to. Takový pracovní závazek se ale velmi těžko kloubí s hudbou a té se vzdát nechci. Makal jsem na tom deset let a nedává mi smysl to teď brzdit. Takže budoucnost ukáže. 

Máte ze synova rozhodnutí jako někdejší ředitel školy radost? 

JH: Radost mám, ale znáte ho – on si to vždycky stejně udělá, jak chce. Nenápadně, potichoučku. Učitelství je krásná, ale náročná práce. Myslel jsem si původně, že bude déle vybírat a experimentovat, než u nějakého oboru zakotví, ale je to rozhodně lepší, než kdyby se z něj stal kariérní feťák! Mě učitelství moc bavilo, ale vnímám, že atmosféra mezi školou a rodiči postupem let zhoustla. Dneska už bych to dělat nechtěl. Děti jsou ale fajn pořád. 

V jednom z rozhovorů jste zmínil, že jste s tátou oba „stejní úchylové na češtinu“. Jak se to projevuje? 

JH: Rád vzpomínám na dobu, když Michal ještě neřídil a jezdili jsme spolu hodně autem, protože jsme hráli spoustu „češtinských her“. Třeba jsme vybrali slovo, na které jsme oba složili krátkou básničku a pak vyhodnotili, která byla lepší. Takhle jsme jednou veršovali na slovo „Lidl“. No, zkuste si něco zrýmovat na Lidl… Já se potil a Michal najednou vypálil: „Šel jsem koupit mýdlo do obchodu Lidl, měli tam jen kousek, tak mám aspoň mýdl.“ Je vám asi jasné, že jsem často prohrával. 
MH: Náhodou jsi mi byl vždycky rovnocenným soupeřem. Nedávno jsme šli s kamarádem do asijského bistra pro místní specialitu Bumbo nambo. Moc si tam nerozuměl s obsluhou, dokola se ho ptali jakou chce „přílohu“, jenže to vyslovovali tak, že to znělo spíš tak, že mu nabízí „psí nohu“. To mě inspirovalo k básni: „Říkal jsem mistru v asijském bistru, že chci ještě přílohu, tak jsem dostal psí nohu.“ Hned jsem to poslal tátovi, který mi na to obratem vymyslel další dvojverší. Podobné libůstky si pinkáme často a rádi. 

Když už jsme u těch zážitků. Všechny příběhy, které jsou v textech vašich písniček, se dějí opravdu vám? Nebo kde se inspirujete?  

MH: Je to různé. Něco je vlastní zkušenost, něco vyslechnu od kamarádů a známých, dost historek mám přímo od táty. Díky tomu, že je starosta a rád si povídá s lidmi, je společně se sousedy úplná studnice inspirace. Třeba píseň Blaženo - tak to je stoprocentně pravdivý příběh, který se stal u nás ve Vysoké. Oproti tomu morbidity o zvířátkách, co snědly magnet, přisály se na topení a umřely, už jsou hotové „urban legends“. To je ten typ historky, která se prostě musela stát, protože to byste nevymyslela. Většinu z nich musím vztáhnout na sebe, aby se mi o nich dobře psalo. To je třeba případ písničky Rande. Ne, že by v ní byla úplně všechno pravda, ale je to situace, do které se dokážu jednoduše vcítit. 

Jste starostou už 16 let. Je po těch letech ve Vysoké pořád co dělat? 

JH: Pořád je co dělat a je to nekonečně pestré. Možná jste slyšela, že nám nedávno rozhlednu „rozkloval“ strakapoud! Obec se pořád vyvíjí, když jsem do úřadu nastupoval, měla 800 obyvatel, dnes má kolem 1700. Spousta věcí se udělala a spousta nás toho čeká. Rád bych zrealizoval i takové vychytávky jako retenční nádrž a biopásy, kterým jsem byl jako vystudovaný agronom vždycky nakloněn. Pořád se něco děje a je to hodně o práci s lidmi. Rád si s nimi povídám, chodím osobně gratulovat místním pamětníkům, nahrávám si jejich příběhy a jednou z toho chci napsat knihu. Baví mě to pořád i po všech těch letech. 

Kdybyste se měl krátce ohlédnout za těmi 10 lety koncertování, setkal jste se s řadou zajímavých osobností – Pavlou Tomicovou, Tomášem Hanákem, Voxelem nebo Pokáčem. Jak na tato setkání vzpomínáte? 

MH: Krásně a rád. Ačkoli mám pocit, že se mi prostě tak nějak stala. Se synem Pavly Tomicové jsem chodil na gymnázium a on byl právě jeden z prvních, komu se mi podařilo vnutit první cédéčko o asi osmi písničkách příšerné kvality. Pár let na to se ke mně Pavla zničehonic přihnala a ptala se mě, jestli jsem ten Michal Horák, kterého poslouchají v autě cestou na dovolenou. Mám ji moc rád, je to neuvěřitelně skvělá baba, která si zahrála i v mém klipu Hej, teto!. Tomáše Hanáka jsem zase úplně náhodou potkal na festivalu, když přišel na můj koncert. Líbilo se mu to tak, že mi dal své číslo, abych se mu ozval, kdybych něco někdy potřeboval. Zavolal jsem se mu, když jsme točili klip k písni 7:25. Jediný honorář, co za to chtěl, bylo tričko hradeckého dopravního podniku, ve kterém točil.   
JH: S Pokáčem jste se myslím poprvé potkali na pivních slavnostech, ne? Pamatuju si vysokého fousáče, co tě hrozně chválil.  
MH: Přesně, to byly doby, kdy na Pokáče chodilo tak sto lidí. A na mě dvacet. Hrozně jsme si spolu sedli a jsme v kontaktu vlastně doteď. Koneckonců jsem mu dohodil i současnou manželku.  
JH: Když už jsme u těch setkání, tak se poblíž nedávno přistěhoval Karel Plíhal! S tím jsme si padli do noty, přitom naše první setkání bylo dost divné. Stál na autobusové zastávce směrem do Hradce a já jel zrovna kolem v obecním elektromobilu. Jak jsem ho tam tak viděl, zastavil jsem a nabízel, že ho svezu. A on pořád, že nejde. Fakt jsem ho nezlomil a on pak po vesnici líčil, že ho nějaký úchyl lákal za bílého dne do auta. (smích) Dneska už si s ním taky vyměňujeme „češtinářské lahůdky“ a chodíme na pivo. 
MH: To je mimochodem taky jedno ze setkání, které se prostě nějak osudově stalo. Karel Plíhal je můj největší idol, a to jak hudebně, tak textařsky. Měl jsem vždycky velké štěstí na lidi kolem sebe, ale chodit na pivo s Karlem Plíhalem, to je splněný sen! Je ale fakt, že se o něj s tátou někdy trochu perem. (smích)

Podle statistik je nejvíc českých písniček o lásce a hned po tom o pivu. Jak je na tom váš repertoár v tomto směru? 

MH: O alkoholu obecně mám písniček docela dost. Voda už je svařená je o slečně, která tak trochu nezvládla jednu party. Vysokoškolský song - tak tam pivo teče proudem. Nebo mě napadá Žíznivá – touhle písničkou jsem v patnácti na lyžáku zkoušel, jestli nám nalijí. Lásku, pravda, zpracovávám spíš z toho „neprovařeného“ úhlu. 

Je Vysoká, potažmo východní Čechy už vaše doma napořád, nebo máte nějaké „zaječí úmysly“?  

JH: Já mám tady na hřbitově hrob, tak kam bych chodil. Mně se tady líbí. 
MH: Já tedy musím říct, že mě baví různě objevovat, naši republiku už mám docela projetou a musím říct, že to tu máme fakt krásný. Před nedávnem jsem se vrátil z Kanady a znovu si potvrdil, že všude dobře, ale doma nejlíp. Vysoká, potažmo Hradec jsou úžasné v tom, že se do třech hodin dostanete do všech koutů republiky - za hodinu jste v Praze, za dvě v Brně, do tří hodin ve Zlíně. Tak mi to tak vychází, že já tu pravděpodobně taky skončím. 
JH: Vždyť jo, kam bys chodil. V hrobě je místa dost!