Terezo, vy jste vystudovala divadelní vědu, Vojto, vy zase DAMU. Oba jste herci. Máte ve zvyku si jako sourozenci a zároveň kolegové vzájemně komentovat práci?

VV: To se moc neděje. Možná tak deset let zpátky, když jsme ještě oba hráli v hradeckých Jesličkách. Navíc už jsem Terezu dlouho hrát neviděl, tak nemám co komentovat. Naposledy jsem byl tuším v Jesličkách, když účinkovala ve Veroničině pokoji.
TV: Ale to jsi mi náhodou okomentoval. V jedné scéně se mi vyhrnula sukně pomalu až k bradě a ty jsi to měl z první řady. Říkals mi tehdy, že mám docela dobrý zadek. (smích)
VV: Takže nejenom komentář, ale dokonce bratrská pochvala!
TV: Já jinak práci Vojtovi komentuji. Sice nestíhám všechno v reálném čase, ale ráda si poctivě „dokoukám,“ abych měla přehled. Občas, když přepínám mezi televizními kanály a skáče na mě ze všech stran, si neodpustím uštěpačnou poznámku, jestli ještě existuje něco, v čem nehraje. Samozřejmě mu to ale přeju, a když už něco říkám, tak v dobrém.

Jak vzpomínáte na dětství s tátou známým z televize – hercem, moderátorem a kuchařem Ivanem Vodochodským. Ovlivnila vás jeho práce ve vašem dalším směřování?

VV: Dlouho jsem si to neuvědomoval, ale řekl bych, že mi tu hereckou dráhu tak trochu podvědomě vštípil. Od dětství jsme chodili na muzikály, ve kterých táta hrál.
Třeba Krysaře jsme viděli aspoň osmkrát. V Klicperově divadle jsme si s ním s Terezou dokonce zahráli. To bylo vtipné, protože nás tenkrát oba zabil. Hrál jsem Ježíška, Tereza andělíčka a táta byl Herodes. Nicméně, když jsem si podával přihlášku na DAMU, byl hodně překvapený.
TV: Jako malí jsme tátovu popularitu nijak nevnímali. Účinkoval tehdy v pořadech jako Prima vařečka nebo Prima jízda, které naši vrstevníci nesledovali. To přišlo až později. Na druhou stranu nám jeho angažmá v showbyznyse přineslo spousty zajímavých možností potkat se s řadou známých osobností a kapel, kterým dělal promotéra - třeba Kabát nebo Čechomor. Na lyže jsme jezdili se známými osobnostmi a bylo to pro nás normální. Čím jsem byla starší, tím víc jsem však vnímala, že má řada lidí v mém okolí pocit, že se tím vytahujeme. Pro nás to ale bylo něco úplně přirozeného.

Měl radost, že jste se svým způsobem v tomto „potatili“, nebo vás od herectví naopak odrazoval?

VV: Spíš nás připravoval, že je to náročné řemeslo. Podobně jako kuchařina. Někdo měl možná pocit, že nám umetal cestičku nebo za nás extrémně loboval, ale nebylo to tak.
TV: Myslím, že naši jsou oba pyšní na to, co děláme. Táta nepatří mezi otce, kteří by své děti neustále a za každou cenu chválili. Na druhou stranu, když už ta pochvala zazní, víme, že se nám něco opravdu povedlo.

V řadě rozhovorů právě váš táta zmiňuje, že Terezu „trefilo divadlo už v dětství“, ale u Vojtěcha se herecké ambice dostavily až později. Nemotivovala jste jako starší sestra bráchu zkusit třeba dramatický kroužek?

TV: Když brácha přišel s tím, že se hlásí na DAMU, i mě to překvapilo, protože jsem měla pocit, že tak do patnácti chtěl být monitor od počítače. Nikdy se do hraní nehrnul, to spíš já jsem ho jako dítě neustále šikanovala svými domácími inscenacemi, nutila mu všemožné paruky a oblečky. Když mi bylo osm, externě jsem nastoupila do Klicperova divadla a úspěšně složila přiíjímací zkoušky na hradeckou ZUŠ Střezina. Byl to pro mě absolutně splněný sen. Dodneška je pro mě Klicperovo divadlo druhým domovem a Jesličky prací i koníčkem zároveň, takže jak mě to v mládí „trefilo“, už jsem trefenou zůstala.
VV: Faktem ale je, že první impulz k hraní přišel díky Tereze, když jsem se na ni byl podívat právě v Jesličkách. V tom představení hrál i Michal Bednář, Pavel Neškudla a další Hradečáci, kteří šli na DAMU. Přišla děkovačka, já seděl v hledišti a říkal si: wow, to se mi líbí, to bych chtěl taky někdy zažít.

Terezo, na hradecké ZUŠ Střezina, konkrétně v Divadle Jesličky Josefa Tejkla, učíte už přes 10 let. Baví vás to i po takové době?

TV: Nesmírně. Jen mám někdy pocit, že je toho trochu moc. Věnuji se totiž jak individuální přípravě, tak klasickým přednesovým hodinám i skupinovým lekcím. Letos navíc reprízujeme pět představení z loňska a dalších pět nových zkoušíme. Tím, že si všechno zajišťujeme sami - od dramatizace textu přes scénografii, kostýmy až po osvětlení, je to někdy opravdu záhul. Na druhou stranu, když vidíte, jak to studenty baví a jsou do toho zapálení, je to velká odměna. Učím děti od 15 do 25 let a máme spolu krásný vztah. Sešla se skvělá parta, mnozí z nich budou přátelé na celý život. Vidím ve své práci velký smysl a i přes občasnou „únavu materiálu“ mě obrovsky naplňuje.

V letošním roce jste zazářil v minisérii Iveta reflektující život Ivety Bartošové. Jak zpětně tenhle projekt vnímáte?

VV: Když mi volali s pozvánkou na casting, měl jsem smíšené pocity. Byl jsem zrovna v Benátkách, a kdo byl Sepéši, jsem upřímně neměl moc ponětí. Casting ale dopadl dobře, scénář se mi líbil, ale pořád ve mně hlodala pochybnost, jestli to nakonec nebude v mém podání pořádný trapas. Jakmile se ale začalo natáčet, bylo jasné, že půjde o výjimečný projekt. Už jen proto, jaká skvělá parta profesionálů se na něm podílela. Od režiséra a scenáristy v jedné osobě přes mou hereckou kolegyni Aničku Fialovou, která ztvárnila Ivetu Bartošovou, až po celý štáb. Před pár týdny jsem točil druhou sérii a znovu jsem si připomněl, jak ojedinělá záležitost tenhle projekt je. Nehledě na to, kolik mi otevřela dveří.

Celkově jste se za poslední rok objevil ve spoustě zajímavých rolí – ať už právě jako idol dívčích srdcí Petr Sepéši, závislý narkoman z Bangeru nebo pohraničník v Králi Šumavy. Jak Vám tohle „přepínání“ vyhovuje?

VV: Vyhovuje mi, že nejsem zaškatulkován. Ačkoli svým způsobem trochu jsem, protože většinou hraju záporné postavy. Asi mám v očích nějaké zlo. (smích) Každá role je ale jiná. Navíc jsou mezi jednotlivými natáčeními několikaměsíční pauzy, takže se to přepínání dá v pohodě zvládat.

Oba máte zkušenosti jak s kamerou, tak s živým publikem. Co je pro vás víc?

VV: To je těžké, každý pracuje s úplně jinou energií. Vystudoval jsem primárně divadelní herectví a je ve mně hluboce zakořeněné. K natáčení jsem se dlouho neměl jak dostat. Navíc jsem si myslel, že budu ten typ herce, který netočí. Příležitosti, které přicházejí teď, považuji za obrovské štěstí. Každopádně obojí má svá specifika. Divadlo vám nic neodpustí. U filmu zazní akce, a když to pokazíte, následuje stop a jede se znovu.
TV: Přesně tak. Divadlo je živý tvar, tady a teď. Žádná repríza není stejná a záleží na spoustě okolností a vlivů. Mimo jiné i na divácích. Jsou to zkrátka úplně rozdílné disciplíny. Mimo to si myslím, že titul z DAMU automaticky neznamená, že budete dobří i na kameře. Spousta herců netočí, ale není to proto, že by nebyli talentovaní, ale protože i před kamerou se drží stále v oné „divadelní poloze“. Nejsou schopní proniknout do svého jádra a přirozenosti, které jsou při natáčení důležité. V tom má Vojta velký dar, že zvládne oboje. Není to samozřejmost.
VV: Když jsem začínal v různých seriálech, byl jsem hrozně křečovitý a neustále vystresovaný. Čím víc jsem ale hrál a „osahával“ si to, získal jsem před kamerou určité sebevědomí. To bylo mé velké štěstí.

Díváte se zpětně na sebe a svoje výkony?

TV: Moc často to nedělám. Radši - protože jsem na sebe dost přísná.
VV: Sám sobě jsme každý největším kritikem. Mně tedy zvědavost nedá a musím se podívat na každou svoji, klidně i epizodní roli. Není to narcistní, ale spíš studijní záležitost.

Jaká role ve vaší kariéře byla zatím největší výzva, Terezo?

TV: Veroničin pokoj, který jsme hráli v Jesličkách. To bylo pro mě osobně představení opravdu na dřeň. Pláč, hysterie,… z každého představení jsem odcházela s modřinami a podlitinami. Kde kdo se mnou házel o zem. Navíc to bylo koncipováno tak, že s námi diváci seděli na jevišti, aby byl umocněn pocit, že jsou s Veronikou zavřeni v onom pokoji. Zkrátka to byla síla – po psychické i fyzické stránce. Další velkou výzvou bylo představení Kočár do Vídně, které jsme uvedli mimo jiné i na festivalu Jiráskův Hronov. Hrálo se na točně, která byla ovládána manuálně a shodou okolností nám jel točit právě Vojta. Bylo to nádherné představení, lidé dokonce ve velkém překupovali lístky, aby se na něj dostali. Při jedné repríze jsem dostala puškou do zátylku a měla otřes mozku. Tak to byl taky zážitek.

Oba jste účinkovali ve známých seriálech, které běží v hlavních vysílacích časech. Stává se vám, že vás kvůli tomu lidé na ulici poznávají?

VV: Nedávno se mi stalo, že mi neznámá dáma v klubu na konto role v Ivetě do očí řekla, že jsem pěkný hajzl. Pak se rozbrečela a odjela taxíkem pryč.
TV: Mně se to stává, ačkoli oproti Vojtovi točím mnohem méně. Je to ale tím, že hraju v seriálech jako Ohnivý kuře, ZOO nebo Slunečná, kde se cílová skupina pohybuje už kolem 10 – 17 let. Ačkoli tam mám malou roli, poznají mě. Většinou je tedy zmate, co dělám zrovna v Hradci v drogerii, a tak mám trochu náskok, než se osmělí a přijdou se třeba vyfotit.
VV: Je fakt, že jsem měl před pár lety asi tři natáčecí dny ve Slunečné, a přestože tou dobou vyšla řada jiných projektů, kde jsem hrál, tak kdykoli mě na ulici někdo zastavil, bylo to právě v souvislosti se Slunečnou. Přitom jsem tam měl všeho všudy tři repliky! Na druhou stranu každý díl sledovalo průměrně 1 300 000 diváků. To bylo v porovnání s ostatními projekty úplně někde jinde.

Na řadě seriálových projektech se na různých úrovních v rámci rodiny potkáváte. Jak spolu, tak i s tátou Ivanem. Jaké to je společně pracovat?

VV: My se právě spíš míjíme. Když už hrajeme ve stejném seriálu, tak ale nemáme společný jediný obraz. Naposledy jsme se s tátou potkali v ateliérech, kde se točí ZOO. Já tam zrovna točil něco jiného, tak jsme se pozdravili alespoň na cateringu. A bavilo by vás společně si zahrát?
TV: Nedávno jsme se o tom s tátou bavili, protože zrovna v ZOO hrajeme oba – já účetní, on starostu. Tak jsem se ptala, proč spolu vlastně nemáme žádný dialog. To by byla fakt sranda.
VV: Pravda, to bych si taky nenechal ujít. S tátou bych si rád zkusil něco vážnějšího – třeba pořádný výslech.

Jak budete trávit letošní Vánoce? Máte nějaké společné rodinné zvyky nebo tradice, které se u Vodochodských na svátky drží?

TV: Už se tomu musím smát, ale my se každoročně potkáme na Vánoce u našich, kývneme na sebe a řekneme si: tak zas nic. (smích) Oba jsme totiž ve věku, kdy už bychom mohli svátky trávit s vlastní rodinou – dětmi, partnery. Ale ne, my poctivě vždycky přijedeme a od rána jedeme manufakturu chlebíčků pod přísným dohledem táty, večer rozbalíme dárky a koukáme na pohádky. Já to miluju!
VV: Ale ne že těch chlebíčků uděláme dvacet jako v jiných rodinách, u nás jsou to stovky. Přitom musí být jeden jako druhý. Taky už aspoň 15 let držíme tradici tzv. vánočních šneků, která se koná krátce před Štědrým dnem. Sejdou se u nás mraky známých, plníme šnečí ulity masem, soutěží se o nejlepší chlebíčky, popíjí se a hoduje. Mám tyhle naše Vánoce taky moc rád, člověk potká lidi, které přes rok nevidí. Třeba sestru. (smích)

Prozradíte, do čeho se vrhnete příští rok, v jakých projektech vás můžeme vidět?

TV: Budu dál točit ZOO a v Jesličkách nás čeká pět zbrusu nových představení, takže minimálně do května se rozhodně nudit nebudu. Ale moc se na to těším!
VV: Mám před sebou natáčení filmu Vlny, který napsal Jiří Mádl. Hraju tam hlavní roli a je to dobový snímek z okupačního roku 1968. Do kin přijde v roce 2024 a na to se těším moc! Taky mě čekají další dvě série Krále Šumavy. Jak říká Tereza, nuda nebude.