Jak se s odstupem času ohlížíte za obdobím pandemie, kdy byli vaši studenti „horkým zbožím“?
Byla to složitá a velmi těžká doba. Naši studenti byli ze dne na den vrženi do praxe, se kterou sice určitou zkušenost měli, ale jen opatrnou, vždycky určitým způsobem řízenou a pod dohledem. Najednou se ocitli v terénu – nastoupili do domovů pro seniory, na oddělení nemocnic, řada z nich pomáhala na odběrových místech. Zčistajasna sloužili dvanáctky, měli noční služby, umírali jim pacienti. Když se situace trochu uklidnila, požádala jsem je, aby své zážitky sepsali. Byly to velmi silné příběhy, které mi hnaly do očí slzy, zároveň jsem ale cítila velkou pýchu. Klobouk dolů, co zvládli. Můj obdiv patří samozřejmě i kantorům, sbor se musel naučit řadu nových věcí. Mám opravdu štěstí na skvělé kolegy. Také si vzpomínám, že se tenkrát velmi řešilo, jaká bude maturita. Původně se navrhovalo, že žádné úlevy pro tyto nasazené studenty nepřipadají v úvahu. S tím jsem se ale nechtěla smířit a apelovala na všechny strany včetně kraje, ministra i premiéra, aby se přihlédlo k faktu, že se tito mladí lidé opravdu nemohli legitimně připravovat na maturitní zkoušku. Nakonec jim byly prominuty didaktické testy. Z toho jsem měla dobrý pocit – vnímala jsem to jako určité poděkování. Slova jsou sice hezká, ale je třeba svůj vděk vyjádřit i činem. Byla to zvláštní, těžká doba, která však z našich studentů i kolegů dokázala dostat to nejlepší. Těžká doba pomáhá člověku růst.
V roce 2016 jste získali titul Zdravotnické školy roku, o pár let později jste zazářili po boku Kofoly a Plzeňského Prazdroje v soutěži komunikačních projektů Zlatý středník. Co to pro školu znamenalo?
Vždycky jsem se naši školu snažila vést jako výjimečnou instituci. Jsem si vědoma, že jsme dobří, a to proto, že máme štěstí na výborné pedagogy a snažíme se stále posouvat dopředu. Je ale fakt, že rok 2016, kdy jsme titul získali, byl speciální. Byli jsme první oceněná škola v historii této ankety a to už nám zkrátka nikdo nevezme. Váhu to má. Úspěch ve Zlatém středníku souvisel s novým vizuálem a celkově komunikační strategií, kterou jsme rozjeli u příležitosti oslav 70 let školy v roce 2019. Chtěli jsme škole, kolegům a studentům dát nějaký dárek. Původně to mělo být jen nové logo, ale nakonec jsme změnili celou komunikaci a jsem moc ráda, že jsme do toho šli. Všechny tyto události posledních let nás mnoho naučily a neskutečně posunuly. Dáváme vědět, že máme co nabídnout.
O profesi zdravotníků se právem říká, že je to více poslání než práce. Platí to pořád?
Musí to tak být. Nikdo z nás nechce narazit na zdravotníka, který do práce chodí, protože musí. Všichni chceme empatické zdravotníky se srdcem na správném místě, kteří chtějí a dokážou pomoci. Takové osobnosti se tady snažíme vychovávat. Proto nabízíme i spoustu doprovodných aktivit pro naše studenty, abychom jim rozšiřovali obzory a nabízeli stále nové podněty – například odborné stáže v cizině. Osobně jsem velmi pyšná na cestu, kterou jsme v této oblasti ušli. V minulosti se realizovaly občasné výjezdy párkrát za rok, od roku 2021 máme akreditovanou školu pro programy Erasmus, a tak každoročně dostáváme peníze na odborné stáže pro studenty i pedagogy.
Je pro studenty a studentky „zdrávka“ pořád atraktivním oborem?
Myslím, že ano. Paradoxně nám v tomto směru pomohla pandemie, změna naší komunikace i aktivní přístup k sociálním sítím. Nemáme problém naplnit střední školu, trochu menší zájem je o obory vyšší odborné školy, ale tam je velká konkurence v bakalářských oborech. Troufám si ale říct, že oproti nim u nás nabízíme osobnější přístup. Jsme zvyklí provázet studenty nejen teorií, ale i praxí a být u toho, když se z nich rodí zdravotníci. Není to o tom hodit člověka do vody a sledovat, jak plave, ale trávit s ním čas a pomáhat mu.
Pyšníte se přes 70 let trvající tradicí vzdělávání a jako jedna z mála škol svého druhu jste ještě nepodlehli spojování s různými nezdravotnickými obory. Je těžké udržet v tomto směru laťku?
Je pravda, že řada škol ztratila své primární zaměření, ale ne proto, že by si to vybraly, ale proto, že tak rozhodl jejich zřizovatel. To je důvod, proč často vídáme zdravotní školu spojenou s učilištěm nebo třeba ekonomkou. Bohužel se tak vytrácí duch těchto oborů. Domnívám se, že je velmi důležité, aby škola dýchala jen pro „to jedno“. Jsem ráda, že jsme se tomuto trendu ubránili.
Jako ředitelku vás jmenovali v roce 2002, na škole ale pracujete již od roku 1991. Jak se za tu dobu změnila?
Hodně jsme se posunuli, zákonitě nemůžeme zůstat stejní, když se doba kolem nás mění. Těžko se mi to hodnotí, protože zatím nemám potřebný odstup, jsem stále v centru dění. Celý můj profesní život je s touto školou spojen. Začínala jsem zde jako pedagožka, posléze se stala zástupkyní a nakonec ředitelkou. Ačkoli se ve slabších chvílích sama sebe ptám, zda mám škole ještě co dát. Stále se mi daří nacházet nové impulzy a nápady, kam ji posouvat. Je to nekonečné hledání nových cest. Samozřejmě nesmíme zapomenout, kým jsme byli a kdo jsme, ale stejně důležité je dívat se dopředu a činit kroky, které nás tam dovedou.
Co byste škole do budoucna přála, co by si ještě měla splnit?
Udržet se na výsluní je samo o sobě velmi těžké. Takže si předně přeji neslevit z našich nároků a růst – otvírá se celá řada nových vzdělávacích oblastí, ve kterých se pedagogové musí naučit orientovat a zjistit, jak pracovat s žáky a rozkrývat v nich jejich nadání a potenciál. Tam je pořád co dělat. Přála bych si našim studentům ještě víc otevřít cestu k zahraničním zkušenostem. Líbilo by se mi, kdyby každý z nich měl možnost alespoň jednou během studia vycestovat a zažít zahraniční stáž. Je to velmi ambiciózní cíl do budoucna. Ale nezbytný. Nemyslím si totiž, že škola by měla být jen o výuce. Studenty je třeba získat, nadchnout a formovat je tak do budoucího profesního života. A toto je určitě jedna z cest.