Před třemi lety, jako začínající ředitel, jste se uvedl reklamou „Nudíte se v Hradci? Zámek Pardubice!!!“. Oživila tato reklama starou řevnivost mezi Hradcem a Pardubicemi?

Nikoli, reklama měla jen zaujmout a upozornit obyvatele Hradce Králové, že mají téměř pod nosem goticko-renesanční klenot, a to se jí určitě podařilo. Naopak prokázala, že rivalita mezi městy je jen okrajová záležitost, protože většina lidí ji přijala s úsměvem. Hradec a Pardubice jsou dvě hezká města vedle sebe, každé má své kouzlo. Pardubice jsou městem dimenzí. Existují tu pomyslné brány, kterými se dostanete pokaždé do jiného světa. Procházíte se po třídě Míru, projdete Zelenou bránou a před vámi se otevře zcela jiný svět Pernštýnského náměstí. Platí to o Přihrádku a samozřejmě i o zámku. Z každého místa přitom vyzařuje určité charisma. Město funguje v jakýchsi přímkách, zatímco v Hradci je vše svedeno do kruhu. Pochopitelně k Hradci mám vztah jako k rodnému městu.

Mají i něco společného?

Obě města mají sice rozdílnou historii, přesto jsou si ale hodně blízká. Jejich rozvoj například determinovaly soutoky řek – v Pardubicích Labe a Chrudimky, v Hradci Labe a Orlice. Jsou to společné atributy a předpoklady pro kvalitní život ve městech, do kterých s vodními toky vstupuje příroda a jistý příjemný klid. Navíc jsou téměř na dohled a to není málo. Jedno druhé obohacuje.

Jako ředitel muzea máte na starost i správu zámku, ve kterém instituce sídlí. S jakou vizí jste se pouštěl do práce?

Jedním z cílů bylo vdechnout pardubickému zámku více života. Dát jeho jednotlivým prostorám to, co jim přináleží. Chránit ho tam, kde potřebuje, a zároveň usilovat o to, aby žil. Nejlépe se totiž stará o památku, ve které pulzuje život. Myslím, že se nám to daří, byť příští rok bude zámecký palác v rekonstrukci, protože budeme připravovat rozsáhlou expozici věnovanou Pernštejnům, která tady dlouhodobě chyběla.

Jak se daří propojit zámecký provoz s prací muzea?

Neumím si dnes představit, že by existovalo jedno bez druhého. Muzeum je duší zámku a také, což je velmi důležité, stálo za záchranou celého objektu. Zasloužil se o to především emeritní ředitel František Šebek v devadesátých letech minulého století. Letos je to 21 let od znovuotevření zámku. Památka totiž v časech normalizace značně chřadla, až se ocitla v havarijním stavu jako neslavné memento komunistické totality.

Na co jste v souvislosti s muzeem nejvíce pyšný?

Na šikovné lidi, jejich práci a pochopitelně na rozsáhlé sbírky. Těší mě, že se nám dobře daří komunikovat naši práci v muzeu směrem ven, k veřejnosti, a tím roste i návštěvnost. Daří se nám i v odborné práci - jako třeba v souvislosti s nálezem vzácného bronzového vědra z pozdní doby bronzové. Nález vzbudil rozruch po celé střední Evropě a nyní připravujeme předmět k vystavování. Mám radost z každé zachráněné či restaurované věci. Ale jak jsem říkal, muzeum je pro mě hlavně o lidech. O lidech, kteří odbornou erudicí pronikají hluboko do rozličných témat, aby z nich vytáhli příběhy důležité pro náš region, pro naši paměť. Příběhy, z nichž mnohdy až zamrazí.

Jaká je vlastně role muzea v dnešní době?

Je naší přídavnou pamětí, kterou bychom postrádali až ve chvíli, kdyby zmizela. Muzeum vnímám jako pojítko mezi minulostí, přítomností a budoucností. Uchovává naše dědictví, abychom na něj nezapomněli, a zároveň se snaží zachytit současnost pro budoucnost. V neposlední řadě je pro mě muzeum záležitostí patriotismu a vlastenectví, která nás propojuje a identifikuje s regionem a vlastí. A to vždy se silnou ozvěnou národního obrození devatenáctého století.

Taková práce musí být i koníčkem.

Baví mě vnášet do památek život, ať už je to věc či budova. Pomáhat jí, aby si sice zachovala své památkové hodnoty, ale zároveň znovu ožila a mohla vyprávět svůj příběh. Jako ředitel muzea musím pečovat o všechny historické artefakty a starat se, aby byly správně uloženy a ochráněny proti stárnutí, proto také společně s Pardubickým krajem budujeme nové depozitáře. Nejvíce mi teď udělalo radost, že se nám podařilo zrestaurovat pernštejnskou truhlu, 500 let starou pokladnici Viléma z Pernštejna, která se nyní ukrývá ve sklepení pardubického zámku.

Sám jste duší sběratel?

Vlastně ani ne. Badatelsky se věnuji dějinám žurnalistiky šedesátých let dvacátého století, s čímž úzce souvisí i orální historie, takže se dá spíše říci, že sbírám lidské příběhy, což je trochu něco jiného, než vyprávět příběhy pomocí artefaktů, byť za každým předmětem se ukrývá i lidský příběh.

Přestože je zima, Východočeské muzeum se k spánku rozhodně neukládá. Na jakou výstavu byste čtenáře pozval?

V našem vánočním programu nebude chybět nová výstava. Její kurátor kunsthistorik Ivo Křen ji nazval Vášeň, čas a sklo. Jedná se o představení unikátní sbírky hodin a skleněné plastiky Jana Frydrycha, který vyniká v umělecké sklářské tvorbě a zároveň se u něho od mládí projevovala silná vášeň pro mechanismy hodin, což se promítlo i v rovině sběratelské a konstruktérské. Návštěvníci tak budou moci zhlédnout vskutku vzácné artefakty. Výstava svým způsobem souzní s předvánočním časem. Zvuk odbíjejících hodin, jemný tikot a pomalý pohyb ručiček nepochybně přivede návštěvníky k většímu vnímání času, zastavení a snad i k rozjímání.