Kdo je Andrea Vytlačilová třemi slovy?

Jsem hodně optimistická. Akční, pořád něco dělám. Což se na první pohled může zdát jako pozitivní věc, jen mi to někdy přeroste přes hlavu. To si pak pomalu nenajdu čas ani na spánek. Taky bych řekla, že jsem docela megaloman.

Chtěla jste být výtvarnicí od malička?

Asi jsem se neprobudila a neřekla si „ode dneška budu výtvarnicí“, ale inklinovala jsem k tomu, co si pamatuji. Věčně jsem si malovala, umění bylo všude kolem mě. Myslím, že to nemohlo dopadnout jinak.

Zdědila jste po někom v rodině umělecké sklony?

V mém případě spadlo jablko daleko, daleko od stromu. Kromě mých pradědečků, kteří byli náhodou oba dva ševci, pracují všichni spíš ve vědeckém oboru.

Studujete na umělecké škole v Londýně. Jak se liší zahraniční studium od toho u nás?

Podle mě je rozdíl hlavně v otevřenosti a možnostech. Studium je víc propojeno s reálným světem, s praxí. Už během studia jsem měla možnost spolupracovat se spoustou oděvních firem přímo z oboru. Na škole Central Saint Martins si můžeme vyzkoušet každý ateliér, co nám nabízí, takže díky tomu získáme přehled i o ostatních technikách a oborech.

Jakou nejvzácnější zkušenost vám studium v cizině přineslo?

Rozhodně jsem se za ty čtyři roky musela hodně osamostatnit. V jednu chvíli jsem byla v Hradci a ve druhé v cizím státě bez rodičů, kteří mi předtím se vším pomáhali. Zpočátku to bylo děsivé. Jednou jsem třeba jela v noci na kole přes celý Londýn vyzvednout barvy. Tam jsem to zvládla, ale cestu zpátky jsem najít nedokázala. Neměla jsem tehdy internet v mobilu a netušila, jak se dostat domů. V takové situaci se musíte spolehnout sami na sebe a nějak si prostě poradit. Také jsem měla větší šanci se poznat. Uvědomit si, co chci doopravdy dělat. Když se totiž vymaníte z okolí, ve kterém vyrůstáte, snáz přijdete na to, co opravdu chcete vy, ne co chtějí vaši rodiče a přátelé.

Nejen, že studujete v zahraničí, ale také ráda a hodně cestujete. Není to tak dávno, co jste se z Londýna přestěhovala do New Yorku.

Cestuji moc ráda. Moje vysněná destinace je Peru a Jižní Amerika obecně. Před lety jsem třeba navštívila indické město, ležící na břehu řeky Gangy, Váránásí. Byli jsme svědky tamějšího posvátného pohřbívání. Drsný zážitek. Celá cesta mě dost ovlivnila, přivedla mě k józe. Už je to tak deset let, co se jí věnuji. Nedávno jsem si udělala i certifikát, takže ji i vyučuji. I jedna z mých vlastních kolekcí je inspirována právě jógou.

Nejen, že jste se zúčastnila, ale i vyhrála soutěž Design a Fabulous Dress for Grayson Perry, kterou každoročně pořádá vaše alma mater. Jak na to vzpomínáte?

Bylo to hektické! Ve stejnou dobu jsem totiž připravovala i výstavu v Praze. Každý den mě čekala kupa úkolů a zařizování. Ráno jsem vstala, do noci pracovala v ateliéru, pak přišla domů, šla se proběhnout, potom rychle spát a další den znovu. Ke konci jsem byla skoro až v deliriu. Bylo to šílené a skvělé zároveň. Soutěž samotná pro mě byla výzva. Když se šije oblek na míru, čekají vás většinou tři zkoušky na přeměření. My měli jednu. V p růběhu jsme sice měli konzultace se samotným Graysonem (současný britský umělec, pozn. redakce), ale ve výsledku bylo zcela na nás, co vytvoříme. Tvorba Graysona Perryho je hodně ovlivněna vírou. Nemyslím tím doslova křesťanstvím nebo buddhismem, ale spíš myšlenkou a principem víry. A to mě hodně zaujalo. Propojila jsem to s příběhem Pražského Jezulátka. Název díla „My Bohemian faith“ je proto vlastně slovní hříčkou. Na šatech také najdete různé české citáty a hesla, například „Pravda vítězí“. Nejsou ale přeložené do angličtiny, nechala jsem je v češtině. Sám Grayson tedy nejspíš netuší, co na jeho šatech vlastně stojí. (smích)

Váš život musí být hektický, jak zvládáte balancovat nabitý diář a osobní život?

Nezvládám. (smích) Ale i tak mě to baví, jsem za svůj život ráda. Jedu hodně nadoraz, trpím neustálým pocitem, že člověk ze sebe musí vždy vymáčknout maximum. Buď všechno, nebo nic.

Co je podle vás nedůležitější k tomu, aby se člověk prosadil?

Musíte bezmezně věřit tomu, co děláte. Být sám k sobě upřímný a na nic si nehrát. Přetvářka prostě nefunguje. Ať už se snažíte prosadit v čemkoliv, musíte to opravdu ze srdce milovat. Protože když přijdou překážky, ty těžké chvíle - a věřte, že ony přijdou - nevzdáte to.

Co byste poradila sama sobě v začátcích?

Poradila bych si, abych se prostě a jednoduše přestala bát. Abych přestala mít strach z toho, jestli jsem udělala dost, nebo co na to řeknou ostatní. To nikam nevede.

Až jednou budou lidé vyslovovat vaše jméno, podle čeho chcete, aby si vás pamatovali?

Svými díly se snažím v lidech vyvolat nějaké emoce, donutit je přemýšlet nad věcmi, nad kterými do té doby nepřemýšleli. Chci, aby si mě pamatovali díky tomu, co prostřednictvím mé tvorby prožili a cítili.