Váš život je neodmyslitelně spojený se starými auty. Kde se ta láska zrodila?
Začalo to, když mi bylo osm a začal jsem jezdit motokros na motorce v Klubu mladých motoristů při ČKD. Vždycky mě ale přitahovala víc auta. Ke škodovce jsem si získal vztah na vojně, kde jsem jezdil právě se 130tkou. Je to jedno z mála aut se zadním náhonem a s tím je prostě zábava. Vyzkoušel jsem si i autokros s Golfem GTI a v roce 2006 jsem jel poprvé rally s mým spolujezdcem a parťákem Milanem Dlouhým. Začínali jsme s historickým favoritem, až pak jsem si postavil svoji první Škodu 130 LR. Rally je totiž hlavně o zábavě pro diváky a nejatraktivnější podívaná je právě na auta s náhonem na zadní kola nebo čtyřkolky.
Vaše závodní auta mají sice historický design, tuším ale, že uvnitř mají „pěkně nadupané“ vnitřnosti?
Ano, dá se říct, že naše nejlepší Škoda 130 LR už má všechny „vnitřnosti“ ze soudobých aut. Ať je to sekvenční převodovka nebo motor, který je z Octávie a má 230 koní. To auto váží 900 kilo a zkrátka jede. Ale zase se s ním můžeme přihlásit jen na vybrané závody autokrosu. K tomu, abychom se mohli účastnit i dalších rally, máme další tři auta. Pro zábavu jsme natočili několik videoklipů a překvapil mě ohlas ze zahraničí. Začali se mi ozývat fanoušci škodovek z Austrálie, Anglie, Německa, Francie i Itálie. Přesto, že se tam škodovky nikdy nevyvážely a jsou pro ně těžko dostupné, jsou tam fandové, které to auto baví a zajímá. Není se co divit, škodovka se dobře řídí, protože je poměrně dobře vyvážená, má perfektní brzdy a v 80tých letech bylo to auto zkrátka bezkonkurenční. Když se podíváte na výsledky mistrovství světa v rally, tak jezdilo výhradně do 6. místa na mistrovství Evropy, i první.
Na který závod nejraději vzpomínáte?
Jednoznačně na Mistrovství republiky Rally Vrchovina v roce 2013. Napadl sníh, pod ním byla šotolina a to je kombinace, kterou ta škodovka velmi dobře zvládá. První rychlostní zkoušku jsme vyhráli absolutně, ale bohužel na dalším rozjezdu jsme bourali. Tak urputně jsem tu pozici chtěl udržet, až jsem udělal chybu. Narazil jsem do stromu. Naštěstí se nic moc nestalo, skončil jsem v nemocnici jen na vyšetření s nohou.
Koukám, že je to sport jen pro odvážné. Bojíte se někdy?
Mám za sebou čtyři nehody a pokaždé chvíli trvá, než člověk opět získá jistotu. Vždycky říkám, že to auto je takový avatar. Musíte se do toho zkrátka navlíknout a nepřemýšlet, co vám to udělá. Být s ním absolutně sžitý. V sedačce musíte cítit, jak se to auto chová, a podle toho ho řídit. Na druhou stranu ale v sobě záchrannou brzdu mám. Když cítím, že riskuji příliš, dám si raději pauzu. Taky se mi potvrdilo, že člověk by měl dát na nějaký svůj vnitřní hlas. Vloni před závodem ve Vsetíně jsem celý den cítil, že jet nemám. Na první rychlostní zkoušce jsme byli druzí, jenže já chtěl vyhrát. Šlo nám o první místo v republice. Když jsme ale přejížděli mezi rychlostními zkouškami, ozvala se najednou zezadu rána, já jsem se podíval do zrcátka a vidím, že auto je v plamenech. Naštěstí hořel jenom filtr, ale bylo po závodech. To auto nás zkrátka odstavilo.
Jak se rally během let proměnilo?
Dříve bylo drsnější, ale stav silnic v Česku se za poslední roky hodně zlepšil. Ještě před pěti lety byly pěkné tratě na Krumlovsku, kde byly rozbité cesty. Jízda tam byla, jak my říkáme, uskákaná. Když na výmolech a hrbolech letíte 150kilometrovou rychlostí, tak je to o podvozku, o tom, jestli si tu trať umíte načíst v rozpisu. Dnes jsou tam silnice už kompletně opravené, a jezdí se tam tím pádem vyšší rychlostí, ale už mě to tolik nebaví. Svou roli hrají také pneumatiky, které se stále zlepšují a umožňují najet čím dál tím vyšší rychlostní průměr. Takže rally se rok od roku zrychluje.
Co je při závodech nejdůležitější? Technické parametry, schopnosti řidiče, nebo vztahy se spolujezdcem?
Rally je královská disciplína, souhra několika věcí. Důležité je mít samozřejmě dobře nastavené auto, musíte si ale taky rozumět se spolujezdcem a snad nejdůležitější je vzájemná důvěra. Spolujezdec by měl umět vycítit, že jezdec je nervózní. Milan Dlouhý je natolik dobrý, že když se mi něco nepovede, dokáže mě vrátit zpátky do pohody. Kdyby řekl něco o vteřinu později, tak by to mohlo mít fatální následky. Jsou místa, kde letíte přes horizont a za ním je odbočka. Když mi to navigátor neřekne včas, už nestihnu zareagovat. Skvěle je to vidět na výkonech Honzy Kopeckého, podle mého názoru nejlepšího českého jezdce všech dob. Se svým spolujezdcem Pavlem Dreslerem jsou natolik sehraní, že mají absolutní vyrovnanost výkonů. Proto je Honza loňský mistr světa v rally. A ze stejného důvodu jezdím já s Milanem Dlouhým už přes deset let.
Jste parťáci nejen v autě, ale také v podnikání v autobazaru. Jak se dnes prodávají ojetá auta?
Tenhle obor se opravdu hodně změnil. Dříve se řešilo jenom to, aby auta nebyla shnilá. Když auto nejelo, věděl jsem, že ho opravíme. Byly to mechanické věci. Dnes už je to složitější. Auta se při výrobě čím dál víc šidí, a než přijdeme na to, co je špatně, trvá to někdy opravdu dlouho. My pak zodpovídáme za chyby vzniklé nekvalitní výrobou a to nám samozřejmě dělá problémy. Naštěstí jsme dobře pojištěni, což nám pomáhá krýt náhrady zákazníkům. A snažíme se už prodávat co nejmladší auta s co nejmenším nájezdem.
Můžou tyto změny obchod s ojetými auty zcela ochromit?
Každopádně ho víc a víc komplikují. Proto jsme začali s likvidací aut. Tento byznys bude vzkvétat úměrně s tím, jak nekvalitní auta se dnes vyrábějí. Měsíčně zlikvidujeme 200 aut z celé republiky. Investovali jsme do linky na demontáž autovraků, kde se auta rozebírají na náhradní díly, které se okamžitě fotografují a naskladňují. Na našem e-shopu přibyde denně 150 nových dílů. Je to jediný e-shop v republice s autentickými fotografiemi jednotlivých dílů. A zájem ze strany zákazníků je velký. V Čechách je stále touha opravovat ta stará dobrá auta, která byla ještě vyráběna poctivě.
