Hradec, mazec. Kabaret Königgrätz nastavuje městu zrcadlo

Město jako téma. A trochu i jako diagnóza

Hradec Králové má v sobě zvláštní druh sebevědomí. Není okázalý, nekřičí, nepotřebuje se předvádět. Stojí si ve své geometrii, v promyšlených ulicích, v Gočárově urbanismu, v bílé eleganci, která městu vysloužila titul salon republiky. Jenže každé město má dvě tváře. Tu, kterou ukazuje v propagačních textech, a tu, kterou znají lidé, kteří v něm skutečně žijí.

Právě mezi těmito dvěma póly se pohybuje Kabaret Königgrätz. Autorský kabaret o Hradci a především o lidech, kteří v něm žijí, jak jej představuje Klicperovo divadlo. Inscenace vznikla jako dialog mezi historií a současností, mezi rodilými obyvateli i těmi, kteří do města přišli za prací, mezi hrdostí a pochybností, mezi klidem a podezřením, že se ten klid občas až nebezpečně blíží nehybnosti.

Pro Petra Kulta ale nebyl Hradec jen atraktivním námětem. Byl osobní potřebou. „Na prvním místě byla moje vnitřní potřeba vyjádřit své hradečáctví při té velké příležitosti 800 let od první písemné zmínky o Hradci Králové,“ říká. Jako rodilý Hradečák, který se po studiích na DAMU vrátil domů, cítil, že nechce stát stranou. Chtěl být součástí oslav. Ale po svém.

Ne zajásat na povel. Spíš se zeptat: Je Hradec opravdu tak skvělý, jak o sobě rád vypráví? A dokážeme si při oslavách připustit i to, co není pohodlné?

Salon republiky a pavouci vylézající na festivaly

Hradec fascinuje tím, jak umí být vizuálně dokonalý. Má architektonickou noblesu, čistotu, řád, velkoryse pojaté městské osy. Jenže město netvoří pouze domy, třídy a náměstí. Skutečnou pověst mu dávají lidé, jejich rytmus, odvaha být venku, potkávat se, vytvářet veřejný život.

A právě tady Petr Kult nachází napětí, které se stalo jedním z důležitých motorů inscenace. „Od začátku mě zajímal rozpor salonu republiky a toho, jak to město žije nebo nežije zevnitř,“ přiznává. Hradec se podle něj rád odkazuje na svou vizuální krásu, architektonickou historii a její bohatost. Jenže otázka zní, co se děje mezi těmi krásnými kulisami.

Kabaret Königgrätz se tak nedívá na Hradec z pohlednice. Dívá se na něj z chodníku, z večerní ulice, z historického centra, které pořád bojuje s tím, zda má být především živým srdcem města, nebo parkovištěm. Z Kuklen, kde může člověk najít vytoužený klid. Z Mánesovy ulice, kde po deváté večer zjistí, že velkoměstské návyky musí odložit. Z prostoru mezi pocitem, že se tu dobře žije, a otázkou, zda by se tu nemohlo žít ještě živěji.

Právě v tom je síla celého kabaretu. Nepřichází s jednoduchým soudem. Nesnaží se Hradec ani zesměšnit, ani nekriticky oslavovat. Spíš mu nastavuje zrcadlo. A zrcadlo bývá nejzajímavější tehdy, když se v něm člověk pozná i tam, kde by raději ne.

Od Hradečáků pro Hradečáky. Ale nejen pro ně

Na Kabaretu Königgrätz je sympatické, že se nesnaží tvářit univerzálně za každou cenu. V době, kdy se mnohé kulturní projekty snaží oslovit všechny, si tahle inscenace dovoluje luxus konkrétnosti. Je lokální. Vědomě, hrdě, s humorem. Mluví o Hradci, o jeho lidech, o zvycích, fórech a zvláštnostech, které nejlépe pochopí ti, kdo tu žijí nebo sem pravidelně jezdí.

To ale neznamená, že by zůstávala uzavřená jen pro zasvěcené. Hradecké otázky mají totiž překvapivě široký přesah. Každé město řeší, jestli má dost života. Každé se ptá, jak si uchovat charakter a zároveň nezamrznout ve vlastní pověsti. Každé zná rozdíl mezi tím, jak se prezentuje, a tím, jak se v něm skutečně bydlí, pracuje, chodí za kulturou, večeří, randí nebo stárne.

Petr Kult sám připouští, že při sběru pohledů ho překvapil nezaujatý, demytizující pohled lidí, kteří Hradec nevnímají s rodáckou samozřejmostí. Pro některé kolegy to bylo „město jako každé jiné“. Někteří dokonce přiznávali, že za zábavou občas jezdí do Pardubic. Což je věta, která v hradeckém kontextu zní skoro jako malý kulturní převrat.

Zároveň však stejní lidé oceňovali klid, blízkost přírody, cyklostezky a kvalitu života. Hradec tak v kabaretu nevychází jako nudné město. Spíš jako město, které má dar pohodlí, ale občas se v něm pohodlí mění v nehybnost.

Když se potká Klicperák s Drakem

Kabaret Königgrätz vznikl ve spolupráci Klicperova divadla a Divadla DRAK. Pro Hradec nejde o nahodilé spojení, ale o setkání dvou výrazných kulturních tradic. Klicperovo divadlo přináší silnou hereckou a činoherní zkušenost, DRAK zase jinou práci s obrazem, loutkou, světlem, rekvizitou a divadelní imaginací.

Pro Petra Kulta mělo toto propojení i historický rozměr. Připomíná dobu, kdy se ve Studiu Beseda setkávali mimořádní režiséři jako Josef Krofta, Jan Grossman a Jan Krobot a vytvářeli v Hradci důležitý prostor tvůrčí svobody. Právě Studio Beseda dnes hostí i Kabaret Königgrätz.

„Lidé z Draku nehrají divadlo, kde by se jen mluvilo. Pracují s loutkou, se světlem, s rekvizitou, jsou možná uvolněnější a svobodnější v tvorbě. A to nám z Klicperáku vneslo novou energii do práce,“ říká Kult.

Výsledkem je tvar, který nestojí pouze na textu. Kabaret pracuje s humorem, živou hudbou, loutkami i osobními výpověďmi. Většinu písní složil Michal Horák, což inscenaci dodává další vrstvu současnosti a lehkosti. Přitom nejde o povrchní zábavu. Kabaret tu funguje přesně tak, jak má: nechá diváka smát se a teprve vzápětí mu dojde, že se možná směje i sám sobě.

Humor jako zdravý způsob přežití

Petr Kult se nebojí kritiky, protože ji nevnímá jako útok. Když člověk tvoří z osobní zkušenosti a vztahu, může si dovolit říct i nepohodlné věci. Laskavost totiž nevzniká tím, že mlčíme o problémech. Vzniká tím, že o nich mluvíme bez pohrdání.

„Pro mě osobně je humor jediným způsobem, jak nahlížet na sebe a svůj život. Očišťuje, ukazuje pravdu, uvolňuje napětí, je zdravý,“ říká režisér. V této větě se možná ukrývá klíč k celé inscenaci. Kabaret Königgrätz není kritickou zprávou o stavu města. Je spíš večerem, kdy si Hradec sedne proti sobě, nalije si sklenku, chvíli se tváří důstojně a pak se konečně začne smát.

A právě proto může fungovat i jako kulturní tip pro letní dny. Ne proto, že by nabízel únik z reality. Spíš proto, že realitu promění ve společný zážitek. Divák může přijít jako Hradečák, který zná každou narážku. Jako člověk z Pardubic, Chrudimi, Jaroměře nebo Nového Bydžova, který se chce podívat, čím Hradec tak dráždí i přitahuje. Nebo jednoduše jako někdo, kdo má rád divadlo s názorem, rytmem a místem v srdci.

Kult diváky zve s odzbrojující samozřejmostí: „Zasmějete se, třeba se něco dozvíte a určitě budete odcházet spokojení, protože jsme to dělali s láskou, radostí a úctou k Hradci, i když si samozřejmě nejednou rýpneme.“

Město, které se směje samo sobě, má budoucnost

Kabaret Königgrätz připomíná, že skutečný vztah k místu nezačíná u dokonalých sloganů. Začíná ve chvíli, kdy o něm dokážeme mluvit pravdivě. Kdy uneseme, že Hradec může být krásný i ospalý, důstojný i trochu sebestředný, skvělý pro rodinný život a zároveň občas zoufale tichý po setmění. Kdy pochopíme, že město netvoří pouze architektura, ale i odvaha vyjít ven, setkat se, tvořit, hádat se, smát se a znovu se k němu vracet.

Petr Kult se do Hradce vrátil. Ne jako někdo, kdo potřebuje dokazovat, že je všechno v pořádku. Spíš jako člověk, který si dovolí mít své město rád i s tím, co ho štve. A možná právě v tom je Kabaret Königgrätz nejhradečtější. Ne v lokálních vtipech, ne v Gočárově okruhu, ne v otázce, co je rondel. Ale ve schopnosti vzít vážné téma s lehkostí.

Protože město, které se dokáže zasmát samo sobě, ještě zdaleka není mrtvé. Jen možná čeká, až někdo zaklepe na dveře, rozsvítí jeviště a řekne: Hradec, mazec.

Autor: Gabriela Mlynka
Foto: archiv