Žena, která dává lidem odvahu žít naplno

Už ve čtrnácti letech cítila, že chce pomáhat. Když si četla o životě Matky Terezy, došlo jí, jak dramatický rozdíl existuje mezi jejím zázemím a realitou těch, kteří nemají podporu. „Chtěla jsem pomáhat těm, kteří nemají takovou rodinu, zázemí nebo dovednosti jako já,“ říká. Od dobrovolnictví v dětském domově přešla ke studiu speciální pedagogiky a k intenzivní práci s rodinami dětí se znevýhodněním. Založení organizace SKOK do života bylo přirozeným krokem, který vyplynul z jejího dlouhodobého kontaktu s realitou: tehdejší systém nedával těmto lidem příležitosti, které by si zasloužili.

Nevěděla, že je ředitelka. Prostě pracovala

Když dnes přemýšlí o svém začátku, směje se tomu, jak dlouho si vlastně nepřipadala jako ředitelka. „Chodila jsem do práce a dělala to, co bylo potřeba,“ vzpomíná. S klienty trénovala každodenní dovednosti, testovala jejich hranice, hledala nové metody a inspirovala se zahraniční literaturou. „Dnes se tomu říká start-up. Každá z nás mohla přijít s něčím novým a rozhodnout, co zkusíme.“
Na její ramena dopadla tíha vedení až v okamžiku, kdy organizaci došly finance a ona nesla odpovědnost za kolegyně, které byly na mzdě existenčně závislé. Sama skončila na úřadu práce — ale dál pokračovala, aby se podobná situace už nikdy neopakovala. Právě tehdy pochopila, jaké vedení organizace skutečně vyžaduje.

Rozhodnost velitele, citlivost ženy

Kateřina působí sebejistě, ale zároveň lidsky. O sobě říká, že je podle pracovní typologie „velitel“. Emocím sice rozumí, ale nedává jim prostor řídit klíčová rozhodnutí. „I ve velmi emotivních situacích se rozhoduji racionálně,“ vysvětluje. Zároveň přiznává, že ji rodiče vychovali spíš jako „vzornou holčičku“, která se nevzdává a hledá cestu, i když není snadná.
Právě tato kombinace — rozhodnost, disciplína a zároveň nadšení a ženská lehkost — tvoří její autentický styl vedení, který si získal respekt celého týmu.

Začátky, které testovaly hranice

SKOK do života vznikal postupně a s každou novou službou jako by začínali znovu. V roce 2004 to byl každodenní trénink dovedností. Pak úklidová služba, kde nejdřív chyběly zakázky. Bistro. Chráněné bydlení. V každém jednotlivém projektu se znovu objevila překážka, která testovala jejich odhodlání.
A pak přišel covid — období, které Kateřina popisuje slovy: „Když přišel covid, byla to válka.“ Ani tehdy však nepřipustila pochybnost o tom, že musí pokračovat. Sílu jí dodával její tým, který sdílel její přesvědčení, že práce má hluboký smysl.

Okamžiky, které se zapíšou do paměti

Jedna z nejsilnějších vzpomínek se váže k návštěvě prezidenta republiky a jeho manželky v bistru organizace.
„Nikdy bych nevěřila, že může nastat okamžik, kdy si pan prezident pochutnává na naší zmrzlině a konverzuje s pracovníky s intelektovým znevýhodněním,“ říká. Tento moment pro ni nebyl ceremoniální — byl symbolický. Potvrdil, že lidé, kteří byli dříve považováni za „nesamostatné“, mohou žít zcela plnohodnotný život.

Příběhy, které dojímají i po letech

Kateřinu dodnes dojímá chvíle, kdy klient, který do služby přišel s rodičem „za ruku“, podepisuje svou první pracovní smlouvu. Stejně silný je okamžik, kdy se klient stěhuje do chráněného bydlení a jeho rodiče poprvé necítí strach z budoucnosti.
Nádherné jsou i příběhy partnerství — a dojemné chvíle, kdy klient může odejít ze světa doma, v prostředí, kde se cítí bezpečně a kde se s ním mohou pracovníci v klidu rozloučit.
Jedním z výjimečných okamžiků je pro ni pocta věnovaná dlouholetému hokejovému fanouškovi Martinu Chaloupkovi, jehož jméno nese jedna z tribun na zimním stadionu v Hradci Králové.

Když je práce intenzivní, léčí ji ticho

Kateřina nemá složité rituály. Hledá klid v přírodě a v každodenních procházkách lesem, které si dopřává 3 až 5 kilometrů denně. „Museli jsme se přestěhovat do přírody, kde je ticho a minimum lidí. To strašně pomáhá,“ říká. A s úsměvem dodává, že první pomocí po náročném týdnu jsou „nové šaty nebo kousek pravé svíčkové.“ Když zavře dveře kanceláře, přepne do režimu běžného, obyčejného dne — domácí úkoly, vaření, praní, péče o štěně. „Doma mě nikdo příliš neposlouchá,“ říká se smíchem. Doma rozhodují jiní — a právě to ji vrací nohama na zem. Klid pro Kateřinu přichází večer, když je všude pořádek, syn i muž spokojení a ona si může dopřát sklenku prosecca.

Proč to všechno dělá

Její motivace je až překvapivě prostá: chce, aby systém trénuj, pracuj, bydli fungoval dál. Aby lidé, se kterými organizace pracuje, žili důstojný život. Aby se zaměstnancům dobře pracovalo. „S dobrým úmyslem a vůlí udržet naši organizaci v chodu,“ shrnuje své každodenní proč.

Autor: Gabriela Mlynka
Foto: archiv