Jít životu naproti

Když se ohlédnete za svou životní cestou – od dětství v malé vesnici až po dnešní profesní i osobní ukotvení – který moment vás nejvíce nasměroval k práci a životu, který dnes vedete?

Nemyslím si, že existoval jeden jediný moment. Spíš vše, čeho jsem se v životě dotkl, mě vždy nějak posunulo dál – a vždy k obtížnějším úkolům. Vyrostl jsem v malé, krásné obci Přívrat. Obyčejný kluk z obyčejné socialistické rodiny, která neměla žádné velké ambice ani vůči sobě, ani vůči dětem. Dodnes někdy přemýšlím, čím jsem si zasloužil tak zajímavý život. Jako chlapec bych si na něj netroufl ani pomyslet, natož si ho naplánovat. Měl jsem ale štěstí už od mládí. Potkával jsem lidi, kteří ve mně objevovali různorodý potenciál, povzbuzovali mě a formovali mě – často, aniž by o tom sami věděli. Čím jsem starší, tím častěji na ně myslím. A mám radost, že většina z nich ještě žije a já jim mohu stále osobně děkovat. Zapomenout ale nesmím ani na prastaré geny svých předků. V mé osobě se jim zřejmě podařilo znovu vystoupit do popředí. Zvláště těm židovským, uměleckým a možná i těm trochu šlechtickým.

Jste osobností, kterou si mnozí spojují s noblesou, kulturou a východními Čechami. Co pro vás tento region znamená – a čím je podle vás výjimečný?

Naše česká země je krásná. A pro můj život je v ní vlastně vše. Lesy, horské stráně, rybníky, řeky, města s historií i architektura, která přežila staletí. Mě osobně vždy velmi přitahovala aristokratická sídla s krásnými parky. Berou mě za srdce. A tuto vášeň ještě posílilo období, kdy jsem byl kastelánem u rodiny Kolowratů v Rychnově nad Kněžnou. Východní Čechy mají zvláštní genius loci. Žili tady lidé, kteří významně ovlivnili český národ, a to se ze zdí měst ani z krajiny nedá vymazat. Během života jsem zkoušel žít i jinde, ale nakonec mě osud zavál zpět. Už čtvrtstoletí žiji s rodinou na statku u Litomyšle. Za svůj domov považuji Pardubický i Královéhradecký kraj, protože právě tam směřuje většina mých aktivit. Po těch letech se cítím být patriotem litomyšlským i hradeckým. A velmi si vážím toho, že už téměř dvacet let jsem ve službách Hradce Králové. Praha? Ta mě opravdu neláká.

Vaše práce je dlouhodobě spojena s komunikací, s reprezentací hodnot i s častým setkáváním s lidmi. Co vás na ní po všech těch letech těší a naplňuje nejvíce?

Jako kluk jsem často prožíval komplex méněcennosti. Vzhlížel jsem proto k lidem, kteří byli v mých očích významní. Nikdy jsem neměl problém s autoritami. Naopak – dodnes je přijímám a učím se od nich. Už od mládí jsem velmi rád četl rozhovory s osobnostmi. Člověk se přece od narození učí na příkladech druhých. Osobně za největší hodnotu považuji moudrost a víru v srdci. A pak je tu něco zdánlivě prostého – úsměv. Rád se směji. Úsměv otevírá srdce druhých lidí. To je podle mě klíč ke komunikaci. Moc mě povzbuzuje, když jdu po ulici a zdraví mě s úsměvem lidé, které jsem nikdy předtím neviděl. Úsměv je skvělá měna.

Setkáváte se s mnoha lidskými příběhy. Některé jsou inspirativní, jiné bolestné. Které ve vás zůstávají nejdéle a dotýkají se vás nejsilněji?

Nacházím se ve druhém poločase života a začínám se čím dál více dojímat. Každý člověk je osobitý příběh. Některé se našich srdcí dotknou více, jiné nás nechají chladnými. Záleží, v jaké jsme životní fázi, co právě sami prožíváme a jak jsme nastaveni. Nejhorší je vlažnost. A to v každém ohledu. Velmi silně se mě dotýkají náročné příběhy dětí. V loňském roce jsem sledoval jeden takový v oblasti náhradní rodinné péče. Malý chlapec dostal šanci, po všech stránkách se zvedl, a přesto byl úředně vrácen do prostředí, které pro něj zřejmě nebude nejlepší. Pak jsou tu příběhy velkých osobností. Musím zmínit Soňu Červenou, se kterou jsme si před dvaceti lety vzájemně vstoupili do života a zanechali si v něm nesmazatelnou stopu. A ovlivňují mě také sepsané příběhy lidí, které papežové během staletí prohlásili za svaté. To jsou skutečné story! Když někdy klesám na duchu a pokouší se o mě třeba i krize víry, pak mě právě tato svědectví ve víře podrží.

Žijeme v době rychlosti, neustálého výkonu a vnitřního neklidu. Kde podle vás může dnešní člověk hledat klid a pevnou půdu pod nohama?

Na tuto otázku neznám odpověď. Všeobecný neklid je dnes všude kolem nás – a lidstvo si za něj může do značné míry samo. Nechápu, kam pořád spěcháme. Oproti předchozím generacím se máme velmi dobře, a přesto jsme neustále nespokojení. Osobně se nikam a za ničím neženu. Nikdy jsem to nedělal. Stačí mi to, co ke mně přichází samo – a není toho málo. Chci si situace a události vychutnat, užít, zvyknout si na ně. Když si na ně člověk zvykne, přestane se některých třeba bát a teprve tehdy mu mohou být užitečné. Myslím, že nám chybí ukotvenost. Především ve vztazích. Když nefungují vztahy, nenacházíme vnitřní klid. Nedávno jsem si uvědomil, že kromě jednoho se všechna manželství našich letitých rodinných přátel rozpadla nebo jsou v těžké krizi. A je mi z toho opravdu smutno.

Mnoho lidí vás vnímá jako člověka s kultivovaným vystupováním a přirozeným nadhledem. Co vám pomáhá zachovat si klid i v náročných chvílích?

To mě těší, děkuji. Když se člověk začne pohybovat mezi lidmi z uměleckého a společenského prostředí a není vyloženě buranem, donutí ho to zpomalit, zklidnit se, naučit se formulovat myšlenky a s rozmyslem je verbalizovat. Za to děkuji přátelům z umělecké branže, kteří se mnou měli trpělivost. Ano, absolvoval jsem i soukromý kurz rétoriky u Karla Voříška. Nikdy ale nezapomínám, odkud jsem vyšel a jaké štěstí jsem v životě měl. Jsem křesťan a z vlastní zkušenosti vím, že v důvěře v Pána Boha lze najít klid, který neumí přinést nic ani nikdo jiný. Lidstvo dostalo jednou provždy klíč k řešení všech svých problémů – Desatero. Nic více není třeba. Ano, není jednoduché takový klíč udržet vždy v rukou a točit s ním tím správným směrem…

Dnešní mladá generace vyrůstá ve světě neomezených možností, ale i velkého tlaku. Co byste jí rád předal?

Dávat rady mladé generaci? To nejde. Musí si projít svou dobou se vším, co přináší. Až časem člověk zmoudří a začne si uvědomovat priority. Všichni jsme to tak měli. Pro mě bylo v dětství a mládí velmi důležité, že jsem doslova nasával krásu přírody a naslouchal vyprávění starých lidí. To bych asi doporučil. Můj rozum ani fantazie si neumějí představit, jaký bude svět za dvacet let. Trochu mě to začíná děsit. Budu si mít vůbec o čem povídat se svými vnoučaty? Budou chtít trávit čas se svým dědou?

Ve veřejném prostoru dnes slyšíme mnoho hlasů, ale méně skutečného porozumění. Umíme si podle vás ještě naslouchat?

Jsme tak strašně pohlceni sami sebou, že máme problém nejen druhému naslouchat, ale vůbec ho poslouchat. Lidé si skáčou do řeči, nenechají druhého domluvit, pokřikují přes sebe. Není se čemu divit. Televize i rádia nám denně zprostředkovávají nekultivovaný projev politiků, které jsme si sami zvolili. Lidé také neumějí mlčet. Tolik zbytečných slov ze sebe neustále chrlí. A když náhodou mlčí, pouštějí si do sluchátek hlasy jiných lidí, protože utíkají sami před sebou. Nejhorší společnost je být sám se sebou. Něco o tom vím – žil jsem v mládí v klášteře.

Vaše profese je psychicky náročná a veřejná. Když vypnete pracovní režim, co vás vrací do rovnováhy a kde čerpáte energii?

Jsem od přírody líný člověk. Nikdo tomu nechce věřit, ale je to tak. Občas si poručím opravdu nic nedělat. Lehnu si na gauč a jen zírám do stropu. Jenže pak mám výčitky, že marním čas, takže vstanu a jdu pracovat na rodinném hospodářství. Beru jako velký dar, že profesně pracuji hlavou a doma fyzicky. To je ideální kombinace. Ušetřím tak i za posilovnu a psychologa. Protože jsem ale neklidná duše, stále si vymýšlím nové projekty. Aktuálně připravuji s Olgou Sommerovou celovečerní dokument pro Českou televizi o tom, proč i ve 21. století ženy a muži odcházejí do klášterů. Jsem také staromilec. Obklopuji se starými věcmi s příběhem. A pak koně. Už 42 let s nimi. To štěstí, když pomůžete klisně porodit zdravé hříbě, se těžko popisuje.

Existuje místo ve východních Čechách, kam se vracíte nejraději a které má pro vás zvláštní atmosféru?

Jak už jsem řekl, Hradec Králové a Litomyšl jsou moje srdcovky. Ale obecně se rád vracím všude tam, kde jsem zanechal trvalou stopu, kde mě něco zásadně ovlivnilo nebo kde žijí lidé, které mám rád. Nostalgie mi není cizí.

Co vás v posledních letech osobně nejvíce naučilo o životě, lidech a o sobě samém?

Že se dá jít životu naproti. Za každých okolností. Nečekat, neházet flintu do žita, ale sebrat odvahu a jít. Kdybych se v patnácti letech vnitřně nevzbouřil vůči své rodině, stál bych dnes možná u soustruhu, po šichtě seděl v hospodě a rozuměl úplně všemu. A rozumět všemu – to bych opravdu nerad. Já chci být až do smrti životem překvapován.

Kdybyste měl čtenářům magazínu Quartier předat jednu jedinou myšlenku, kterou stojí za to si zapamatovat, jaká by byla?

Slova krále Miroslava z pohádky Pyšná princezna: „Před nikým se neponižuj a nad nikoho se nepovyšuj.“

Autor: Gabriela Urbánková Daňková
Foto: archiv