Škola má mít duši

V září to byl rok, kdy jste převzal vedení všech Sion škol. Kdybyste měl ten první rok popsat jedním slovem nebo jedním obrazem, co by to bylo?

Velká škola. Přestože jsem ve vedení Sionu působil už řadu let a předání bylo plánované, až v nové roli jsem naplno pochopil, co všechno  řízení obnáší. Od komunikace s rodiči přes plánování akcí až po péči o tým a fungování celé školní komunity. Teprve teď dokážu ještě víc ocenit, kolik energie tomu moji rodiče věnovali během čtvrt století. Až nyní dokážu vidět celý obraz.

Často se v podobných chvílích mluví o nové etapě nebo nové éře. Co pro vás osobně znamená „nová éra Sionu“ — a v čem má být vidět pro děti, rodiče i pedagogy?

Nechci přepisovat pravidla jen proto, že jsem nový. Hlavní pilíře byly podle mě nastavené dobře a chci je zachovat. Zároveň bych se rád soustředil ještě více  na individuální rozvoj každého dítěte, aniž bychom ztráceli význam kolektivu a sociálních vazeb. Na základní škole pracujeme s menšími počty dětí a s podporou asistentů tak, abychom dokázali reagovat na potřeby konkrétní třídy i jednotlivých žáků.

Sion je do velké míry spojený se jménem vašeho otce Denise Doksanského. Jaké to je přebírat  vedení organizace, kterou dlouhodobě budovala předchozí generace — a zároveň do ní přinášet vlastní energii?

Náročné. Táta má obrovský tah na branku, vizi a schopnost věci dotahovat. Převzít odpovědnost po člověku s tak silným rukopisem není jednoduché. Zároveň ale nechci svou etapu stavět na kritice té předchozí. Myslím si, že základ byl vybudovaný správně. Mým úkolem je na něm pokračovat a přinášet pohled své generace tam, kde to může školám prospět.

Co jste po nástupu do funkce nechtěl měnit vůbec, protože to podle vás tvoří DNA Sionu? A naopak — kde jste cítil, že je čas na nový impuls?

DNA Sionu je pro mě respekt k dětem a snaha netvořit  dvacet stejných lidí, ale dvacet osobností. Nechceme děti „sesekávat do krychličky“, jak vždycky říkával táta. Neponižovat je, nevytvářet zbytečný strach, ale pomáhat jim budovat sebevědomí, názor a vlastní identitu.

Na webu Sionu se opakovaně objevuje myšlenka, že školu je potřeba vidět a zažít, protože atmosféra říká víc než jakýkoliv popis. Jaká atmosféra je podle vás pro Sion typická?

Respektující, otevřená a osobní. Nechceme nikoho přesvědčovat, že k nám musí chodit. Potřebujeme, aby to fungovalo na obou stranách. Proto například u zájemců o základní školu je zvykem, že nejdříve s námi stráví v kolektivu své potenciální třídy týdenní zkoušku ještě před definitivním rozhodnutím, po které si probereme s rodiči, jak se to zdálo oběma stranám, a teprve potom případně dojde k definitivnímu rozhodnutí. Stejně důležitá je otevřenost i potom – rodiče mohou přijít, podívat se do výuky, mluvit s učiteli a zajímat se o to, jak jejich dítě ve škole funguje.

U střední školy komunikujete myšlenku „jiná škola“ — prostředí bez zbytečného strachu, s podporou talentů, diskuse a osobnosti studenta. Co dnes podle vás mladí lidé od školy nejvíc potřebují?

Především bezpečí a jistotu, že je škola bere vážně. Velmi striktní jsme například v otázce šikany – tu nechceme tolerovat. Zároveň ale platí, že vzdělání není jen maturitní vysvědčení. Samozřejmě studenty k maturitě připravujeme, mají přípravy i zkoušky nanečisto. Ještě důležitější je, aby ze školy odcházeli jako lidé, kteří si věří a mají odvahu jít za svým cílem. Neúspěch není konec světa. Horší je někdy nezkusit nic. Také jeden z výrazných faktorů, kterým je naše střední škola výjimečná, je, že u nás nemáme zkoušení u tabule. Z dlouhodobého hlediska to má velký přínos pro rozvoj žáka a i množství získaných znalostí.

Na střední škole nabízíte studentům možnost jít víc do hloubky v oblastech jejich zájmu — od jazyků přes moderní dějiny až po další volitelné směry. Je právě individualizace podle vás budoucností vzdělávání?

Myslím si, že by měla být. Každý má jiné předpoklady, zájmy a představu o životě. Úkolem školy není vychovat jednu univerzální šablonu člověka, ale pomoci studentovi najít oblast, ve které může být dobrý a spokojený. Na střední škole tomu pomáhají i naše takzvané céčkové předměty. Povinný základ studenti splní v běžné výuce a vedle něj si vybírají další předměty podle toho, čemu se chtějí věnovat víc do hloubky.

DDM Nová generace nese motto „Objev svůj talent“. Jak důležité je podle vás, aby děti měly prostor poznávat samy sebe i mimo klasické vyučování?

Myslím si, že dnes je to možná důležitější než kdy dřív. Nejde jen o to zjistit, v čem je dítě dobré, ale také mu nabídnout svět mimo telefon, počítač a sociální sítě. Volnočasové aktivity přinášejí nové vztahy, učí děti fungovat v kolektivu a rozvíjejí dovednosti, ke kterým se během běžné výuky nemusejí dostat. V DDM proto nabízíme sportovní, hudební a výtvarné aktivity, ale také například programování nebo 3D tisk. Děti ještě často nevědí, kam se jednou budou chtít profilovat, a právě možnost zkoušet a objevovat jim může pomoci najít to, co je skutečně baví a naplňuje.

Jaké konkrétní novinky nebo priority byste chtěl v nejbližším období představit rodičům, studentům i veřejnosti? Co by si lidé měli se Sionem nově spojovat?

Pracujeme na projektu nové budovy mateřské školy v Malšovicích se dvěma třídami, které by měly mít výraznější sportovní zaměření. Chceme také dál řešit vlastní zázemí střední školy, abychom do něj mohli více investovat. A plány máme i pro základní školu – například další úpravy prostor, rozšíření učeben a odpočinkových zón nebo do budoucna přesun a zvětšení kuchyně. Jsou to projekty na delší trať, ale směr je jasný: zvyšovat kvalitu prostředí, ne jen kapacitu.

Když se podíváte na Sion za dalších pět nebo deset let — jakou školou by měl být? A podle čeho poznáte, že se tahle nová etapa opravdu podařila?

Chtěl bych, aby Sion postupně rostl a časem se dostal i do dalších měst. Umím si představit přibližně dvojnásobný počet studentů, ale nikdy ne za cenu ztráty toho, co nás definuje. Nechci, aby se z nás stala fabrika na vzdělání. Chci zachovat rodinnou identitu, individuální přístup a duši školy. Měřítko je pro mě jednoduché: budovat školu, do které bych bez váhání chtěl dát vlastní děti.

Autor: Gabriela Urbánková Daňková
Foto: archiv