Vítej, Ostaro!

Svátek Země, oslava jarní rovnodennosti, den germánské bohyně plodnosti. To vše je synonymem pro prastarý pohanský svátek Ostara. Čas, kdy je stejně dlouhý den i noc a světlo se vyrovnává tmě. Čas, který letos připadl na 21. března a odstartoval pomyslný odpočet do příchodu Velikonoc. Ostatně s největším křesťanským svátkem roku má Ostara mnoho společného.

Tradice svátku vychází již od starých Keltů a Germánů. Netradiční pojmenování pochází od germánské bohyně jara a plodnosti Ostary. Ta bývá znázorňována s vejcem, které symbolizuje zárodek stvoření, a s králíkem či zajícem, který je definicí plodnosti. Naši předkové oslavovali návrat života na zemi, příchod jara, probouzení přírody a životní síly. Byl to také čas léčení – těla i duše. Ideální chvíle na očistu obydlí od negativních energií. Keltové třeba tradičně zapalovali očistné ohně za východu slunce a jásali, že zima odešla a začalo období radosti, nových začátků a nového života. Tradičně si také zdobili příbytky symboly jara – květy, stužkami, veselými barvami nebo rohy hojnosti. Nepřipomíná vám to něco? Z tradice svátku Ostary se v případě Velikonoc v mnohém čerpalo – symbolicky při nich slavíme příchod nového života, zázrak stvoření a svěží nádech přírody.

ČERVENÁ A ZELENÁ

První zmínky o uctívání bohyně můžeme vystopovat ve mnišských spisech z 8. století. Zmiňují, že pohanští Anglosasové ve středověké Northumbrii pořádali slavnosti na počest Ostary během měsíce Eostremonath, tedy v dubnu. Typickými barvami svátku byly červená a zelená. Červená symbolizovala klíčový element ohně, zelená zase vše svěží a plné života. Ženy se v minulosti tradičně oblékaly do těchto barev, tančily a zpívaly kolem hořících ohňů. Poté se v šatech ráchaly v potocích nebo se alespoň omývaly v ranní rose. Na tento obyčej navázal Jacob Grimm, starší ze slavné dvojice „pohádkových“ bratří Grimmů, který ve svém díle Teutonská mytologie z roku 1835 popsal Ostaru jako bílou pannu, která se prý zjevovala se svazkem klíčů o velikonočním ránu, když šla k potoku nabírat vodu. Voda čerpaná v tento čas je totiž svatá a léčivá.

NENÍ JEDINÁ

Ostara však není v tradiční mytologii sama. Slovanskou kolegyní je bohyně mládí, života, mladé nespoutané lásky – Vesna. Její příchod zahání zimu a přináší jaro. S každým svým krokem probouzí přírodu kolem sebe. Tradičně je také zobrazována v letu s ptáky, kteří se navrací z teplých krajin, nebo mezi kapkami deště, protože přináší osvěžující jarní déšť. Dalšími symboly Vesny jsou bříza, zajíc, slepice, skřivan a kukačka.

ARTHA POJMENOVALA VELIKONOCE

Další bohyní jarní rovnodennosti, tentokrát anglosaskou, je Artha (nebo Eostre). Právě z Eostre vzniklo anglické slovo Easter, v překladu Velikonoce, a mimo jiné z něj vzešlo také označení pro ženský hormon oestrogen (česky estrogen). Artha je Panna jara a Matka ohně – oheň ve hvězdách a oheň v nitru Země. Symboliku jména Artha můžeme nalézt i ve jméně krále Artuše. Spojuje se také se souhvězdím Velké medvědice. Bývá zobrazována s lískou, kočkou a hůlkou.

LEGENDA O ZAJÍČKOVI

Roztomilý zajíček a Velikonoce už tak nějak patří k sobě. Věděli jste ale, že podle legendy, která pochází z jihu Německa, byl zajíček původně pták? Byla to právě starověká germánská bohyně Ostara, která ho přeměnila a darovala mu čtyři nohy. Stvořila tak svého hbitého posla jara, který na důkaz vděčnosti a oddanosti Ostaře dodnes obdarovává barevnými vajíčky – symbolem vzkříšení a nové naděje.

OSTARA & SOUČASNOST

Na rituály pradávného svátku Ostara navazují Velikonoce, spousta zvyků z tohoto mezidobí se ostatně dochovala dodnes. Třeba pletení pomlázek, které jsou symbolem mužské energie a přináší sílu skrze mladé jarní větvičky. Nebo zdobení kraslic, jež jsou symbolem ženské plodnosti a životadárnosti. Zvláště na vsích se dodnes vynáší symbol zimy – Morana, jejíž slaměná loutka se hází do vody, aby se vrátila skrze řeky zpátky do své podsvětní říše.

Autor: Michaela Mikysková
Foto: archiv