Zdravé ptáče dál doskáče

O důležitosti pohybu u dětí se mluví hodně. Jak velký vliv ale má na dětský vývoj?

JCH: Zásadní. Vše v lidském těle se děje za nějakým účelem a pohyb tomu nesmírně pomáhá. Je klíčový například pro formování správné osy končetin, korektních svalových tahů i pro výživu vyvíjejících se chrupavek. Ty totiž nemají žádné cévní zásobení, živí je výhradně kloubní tekutina, avšak pouze při pohybu. Zjednodušeně řečeno: když se děti nehýbou, chrupavky trpí. Spontánní pohyb od narození je stěžejní také pro vývoj páteře a centraci kloubů.
ŠCH: Je nezbytnou součástí vývoje už od útlého věku. Z přibližně deseti hodin denně, které dítě tráví v mateřské škole, je zhruba šest hodin v pohybu. Naším úkolem je, aby byl pestrý, zábavný a kvalitní.
JS: Souhlasím s oběma. Pohyb je nesmírně důležitý a je potřeba v něm dítěti dopřát maximální volnost a aktivně ho k němu motivovat. Z mého pohledu je podstatná nejen kvantita, ale především jeho kvalita.

Jak vážná je u dnešních dětí v tomto ohledu situace?

JS: U většiny dětí najdete vadné držení těla, ploché nohy, neaktivní hluboký stabilizační systém. Při pozorování v přirozeném prostředí školky jsou vidět některé pohybové návyky, které mohou korespondovat s asymetrií při vyšetření. To může být následkem řady špatných návyků již v novorozeneckém a batolecím období. Jednou z nich je například poslední roky velmi populární šátkování. To doporučujeme maximálně dvacet minut denně a pouze na nutné přesuny. Setkávám se totiž s tím, že matky takto uvazují miminko i na několik hodin a pracují s ním na počítači. To z mého pohledu určitě není vhodné. Rodiče pak často nedokážou vznikající asymetrii odpozorovat včas a dítě přivedou do ordinace třeba až v šesti letech. V takovou chvíli už nejsme schopni problém řešit tak efektivně, jako bychom to zvládli v roce života.

Určitě ale není pohyb jako pohyb. Kdy je na místě do něj vědomě zasahovat a případně jej korigovat?

JS: Vědomě děti motivujeme k pohybu už od narození. Už jen tím, že jim dáme nad postýlku kolotoč, nabízíme mu hračky nebo kontrastní kartičky. Je důležité je nechat objevovat po vlastní linii. Pamatujte, že dítě napodobuje rodiče. Na druhou stranu jako u všeho i tady platí: všeho s mírou. Tzv. přestimulované děti totiž často nevědí, co si s tolika podněty počít.
JCH: Každé dítě je osobnost, a tak je k němu potřeba i přistupovat. Některé je odmalinka čilé a aktivní, jiné je naopak pomalejší a potřebuje svůj čas. Takové není na místě k určitým pohybům přímo nutit, protože na ně většinou ještě není koordinačně připravené. Spíše je třeba ho zaujmout, podporovat zvědavost a k pohybu vést postupně. Ve vyšším věku zase platí, že co je jednostranné, je škodlivé.
ŠCH: Ve školce okamžitě poznáte, jestli rodiče děti k pohybu vedou, nebo ne. Souhlasím s tím, že každé je originál, některé jsou pohybově zdatnější, ale najdou se i děti zcela pohybově nekoordinované. Většina z nich má pohybovou dysbalanci, to ale my jako pedagožky nedokážeme poznat.
JCH: O to cennější je právě Janin projekt, který má rozjet kvalitní pohybovou přípravu dětí již ve školkách. Učitelé tak budou informováni a trénováni a mohlo by se cíleně pracovat právě na koordinaci, ze které řada pohybových potíží plyne. Klíčová je v tomto také spolupráce s pediatry a rodiči.

Co tedy rodičům doporučit? Jaké jsou pomyslné „červené vlajky“ v dětském vývoji, které by je měly varovat?

JCH: Zpozornět by měli, pokud jejich dítě často bez zjevné příčiny padá, neudrží věci v rukách, kdeco vysype či vylije. V takovém případě je třeba řešit své podezření s pediatrem, ortopedem nebo fyzioterapeutem. Pak je řada na nás určit, jestli je problém strukturálního, nebo funkčního charakteru. Častým a dobře pozorovatelným problémem je vtáčení špiček nohou. To může být způsobeno tím, že dítě ještě nemá správně vycentrované kyčle. S takovými cvičíme, ale zároveň víme, že tomu stačí dát čas, než centrace proběhne. Jsou ale děti, které mají kyčle vycentrované správně, ale špičky vtáčí jen tak. V takovém případě si zadělávají na vážný problém, který je třeba řešit.
JS: Dítě je potřeba sledovat opravdu od narození. Souhlasím s kolegyní Petrou Kubejovou, která se specializuje na děti ve věku 0-3 let, která říká, že pokud se naučí nějakou dovednost, do dvou týdnů by ji mělo umět i na druhou stranu. Když se vám miminko začne otáčet doprava a točí se pouze tam, měla byste zpozornět. Je také důležité, aby nepřeskakovalo důležité vývojové milníky, tedy aby se plazilo a lezlo. Právě v těchto fázích dochází k správné centraci kloubů, a jakmile něco přeskočí, má to neblahý vliv nejen na klouby, ale i pozdější zapojení hlubokého stabilizačního systému. Problémy se přitom neprojeví hned, ale někdy třeba až po nástupu do školy.

Jak dnes probíhá osvěta a výcvik pedagogů, aby byli schopni vypozorovat a včas upozornit na špatné pohybové tendence dětí?

ŠCH: Neprobíhá. Je to již 21 let, co jsem vystudovala střední pedagogickou školu, posléze si vzdělání rozšířila o učitelství 1. stupně ZŠ a mám pocit, že se od té doby příliš nezměnilo. Procházíme sice určitými školeními, jsou však dobrovolné a hodně záleží, jestli má pedagog motivaci si v tomto směru doplňovat vzdělání. Osobně mám pohyb ráda a zajímá mě, proto jsem měla pocit, že s dětmi v tomto směru pracuji dobře a kvalitně. Po konzultaci s Janou a dalšími odborníky v rámci jejího projektu jsem však zjistila, že to dobře nedělám. Ocenila bych proto, kdyby takové školení bylo součástí „povinné výbavy“ všech učitelů. Já i moji kolegové jistě potvrdí, že jsme rádi za nové podněty a inspiraci, co s dětmi cvičit a jak je ke kvalitnímu pohybu motivovat.

O důležitosti pohybu u dětí se mluví hodně. Jak velký vliv ale má na dětský vývoj?

JCH: Zásadní. Vše v lidském těle se děje za nějakým účelem a pohyb tomu nesmírně pomáhá. Je klíčový například pro formování správné osy končetin, korektních svalových tahů i pro výživu vyvíjejících se chrupavek. Ty totiž nemají žádné cévní zásobení, živí je výhradně kloubní tekutina, avšak pouze při pohybu. Zjednodušeně řečeno: když se děti nehýbou, chrupavky trpí. Spontánní pohyb od narození je stěžejní také pro vývoj páteře a centraci kloubů.
ŠCH: Je nezbytnou součástí vývoje už od útlého věku. Z přibližně deseti hodin denně, které dítě tráví v mateřské škole, je zhruba šest hodin v pohybu. Naším úkolem je, aby byl pestrý, zábavný a kvalitní.
JS: Souhlasím s oběma. Pohyb je nesmírně důležitý a je potřeba v něm dítěti dopřát maximální volnost a aktivně ho k němu motivovat. Z mého pohledu je podstatná nejen kvantita, ale především jeho kvalita.

Jak vážná je u dnešních dětí v tomto ohledu situace?

JS: U většiny dětí najdete vadné držení těla, ploché nohy, neaktivní hluboký stabilizační systém. Při pozorování v přirozeném prostředí školky jsou vidět některé pohybové návyky, které mohou korespondovat s asymetrií při vyšetření. To může být následkem řady špatných návyků již v novorozeneckém a batolecím období. Jednou z nich je například poslední roky velmi populární šátkování. To doporučujeme maximálně dvacet minut denně a pouze na nutné přesuny. Setkávám se totiž s tím, že matky takto uvazují miminko i na několik hodin a pracují s ním na počítači. To z mého pohledu určitě není vhodné. Rodiče pak často nedokážou vznikající asymetrii odpozorovat včas a dítě přivedou do ordinace třeba až v šesti letech. V takovou chvíli už nejsme schopni problém řešit tak efektivně, jako bychom to zvládli v roce života.

Určitě ale není pohyb jako pohyb. Kdy je na místě do něj vědomě zasahovat a případně jej korigovat?

JS: Vědomě děti motivujeme k pohybu už od narození. Už jen tím, že jim dáme nad postýlku kolotoč, nabízíme mu hračky nebo kontrastní kartičky. Je důležité je nechat objevovat po vlastní linii. Pamatujte, že dítě napodobuje rodiče. Na druhou stranu jako u všeho i tady platí: všeho s mírou. Tzv. přestimulované děti totiž často nevědí, co si s tolika podněty počít.
JCH: Každé dítě je osobnost, a tak je k němu potřeba i přistupovat. Některé je odmalinka čilé a aktivní, jiné je naopak pomalejší a potřebuje svůj čas. Takové není na místě k určitým pohybům přímo nutit, protože na ně většinou ještě není koordinačně připravené. Spíše je třeba ho zaujmout, podporovat zvědavost a k pohybu vést postupně. Ve vyšším věku zase platí, že co je jednostranné, je škodlivé.
ŠCH: Ve školce okamžitě poznáte, jestli rodiče děti k pohybu vedou, nebo ne. Souhlasím s tím, že každé je originál, některé jsou pohybově zdatnější, ale najdou se i děti zcela pohybově nekoordinované. Většina z nich má pohybovou dysbalanci, to ale my jako pedagožky nedokážeme poznat.
JCH: O to cennější je právě Janin projekt, který má rozjet kvalitní pohybovou přípravu dětí již ve školkách. Učitelé tak budou informováni a trénováni a mohlo by se cíleně pracovat právě na koordinaci, ze které řada pohybových potíží plyne. Klíčová je v tomto také spolupráce s pediatry a rodiči.

Co tedy rodičům doporučit? Jaké jsou pomyslné „červené vlajky“ v dětském vývoji, které by je měly varovat?

JCH: Zpozornět by měli, pokud jejich dítě často bez zjevné příčiny padá, neudrží věci v rukách, kdeco vysype či vylije. V takovém případě je třeba řešit své podezření s pediatrem, ortopedem nebo fyzioterapeutem. Pak je řada na nás určit, jestli je problém strukturálního, nebo funkčního charakteru. Častým a dobře pozorovatelným problémem je vtáčení špiček nohou. To může být způsobeno tím, že dítě ještě nemá správně vycentrované kyčle. S takovými cvičíme, ale zároveň víme, že tomu stačí dát čas, než centrace proběhne. Jsou ale děti, které mají kyčle vycentrované správně, ale špičky vtáčí jen tak. V takovém případě si zadělávají na vážný problém, který je třeba řešit.
JS: Dítě je potřeba sledovat opravdu od narození. Souhlasím s kolegyní Petrou Kubejovou, která se specializuje na děti ve věku 0-3 let, která říká, že pokud se naučí nějakou dovednost, do dvou týdnů by ji mělo umět i na druhou stranu. Když se vám miminko začne otáčet doprava a točí se pouze tam, měla byste zpozornět. Je také důležité, aby nepřeskakovalo důležité vývojové milníky, tedy aby se plazilo a lezlo. Právě v těchto fázích dochází k správné centraci kloubů, a jakmile něco přeskočí, má to neblahý vliv nejen na klouby, ale i pozdější zapojení hlubokého stabilizačního systému. Problémy se přitom neprojeví hned, ale někdy třeba až po nástupu do školy.

Autor: Michaela Mikysková
Foto: Ondřej Šlambora a archiv