Nemůžu žít bez…

Rodina

Život bez nejbližších si neumím představit. O dvě milované bytosti už jsem přišla, a ta úzkost mě neopouští. Snažíme se budovat pevné rodinné vztahy, což není vždycky jednoduché. Ale moje čtyři úžasná vnoučata jsou skutečným pojítkem, které nás všechny spojuje a neustále překvapuje svou energií.

Přátelé

Bez nich by to nešlo, i když jejich počet bohužel postupně ubývá. Ze studijních let už téměř nikoho nemám. Věk skutečně není jen pouhé číslo, jak se říká. Několik starých přátel mi zůstalo, a naštěstí přibylo i pár nových – většinou mladších, takže doufám, že mi vydrží déle.

Práce

Mám štěstí, že je zároveň mou vášní. Učení mě naplňuje, někteří bývalí studenti jsou dnes mými kolegy – většinou výbornými. Několik z nich se dokonce stalo opravdovými přáteli. Psaní je pro mě občas přímo obsese. Protože jsem polovinu života prožila za komunismu, umím ocenit svobodu slova a svobodu výzkumu. Rozhodně víc než různé sociální záruky.

Koníčky

Kromě rodiny a práce ještě samozřejmě zvířata: čtrnáctiměsíční fenka zlatého retrívra (skvělé plemeno, máme už čtvrtého zástupce!) a osmnáctiletá kobylka Komerce. Pohyb je radost, hlavně když se s někým sdílí. Nejlépe na koňském hřbetu.

Jídlo

Nemusím jíst pravidelně, občas prostě zapomenu, když mě něco jiného zaujme. Nijak mi to nevadí. Když už si dopřeju, ráda si pochutnám v příjemné atmosféře na francouzské nebo italské kuchyni. Lehký předkrm, ryba či mořské plody, sýr místo dezertů. Módní asijská kuchyně mi příliš neříká.

Hudba

V dětství jsem musela poslouchat opery, především Smetanovy – vinylové desky na skřípajícím gramofonu a každé třetí pondělí paní Hostomskou v rozhlasovém pořadu. Tatínek byl neoblomný. Ale později se to hodilo! Až v dospělosti jsem k opeře (a ke Smetanovi, nejen díky jeho fascinujícím studentským deníkům!) našla skutečnou cestu. Vyrostla jsem však na Semaforu, jeho nahrávky si ráda pouštím dodnes, stejně jako interprety s touto legendární scénou spojené. Jinak miluju šansony, Beatles, Leonarda Cohena, Barbru Streisand – a od úplných začátků Michala Prokopa. Nesmím zapomenout na Zaz, kterou jsme objevily s vnučkou Madlenkou.

Kniha

Žiji obklopena knihami – odbornými i krásnou literaturou, takže je těžké vybírat. Mám ráda francouzskou spisovatelku Annie Ernaux a jsem vděčná, že vychází v českých překladech. Jen mě pokaždé rozčílí, když z ní vydavatelé udělají „Annie Ernauxovou“. Zní to nejen jinak, ale je to neúcta jak k autorce, tak k jazyku, ve kterém dílo vzniklo. Z odborné literatury právě čtu český překlad knihy Metternich. Stratég a vizionář od Wolframa Siemanna. Není to sice směr historie, který mě obvykle fascinuje (politickým dějinám se trochu vyhýbám), a navíc jsem knihu už dřív četla v angličtině pro jednu svou práci. Teď mě však úplně pohltila. Je napsána úžasně, text prozrazuje hluboké zakotvení v pramenech, schopnost jejich kritiky a především talent psát velmi poutavým způsobem a odkrývat různé stránky analyzované postavy. Autor nesleduje jen politický vývoj Evropy a proměny stratéga Metternicha… V podstatě jde o zdařilou rehabilitaci muže, kterého u nás stále vnímáme jako „hrobaře českého národa“. Český národ mu byl sice lhostejný, ale Metternich byl jedním z největších evropských diplomatů a politiků. Leckomu z našich současných politiků by mohl jít do školy – kdyby nějakou absolvoval.

Dovolenková destinace

O prázdninách (jako pedagog mám docela dlouhé) většinou píšu, protože během semestru mi chybí potřebný klid. Když už někam vyrazím, zůstávám spíše v hranicích naší republiky – nejen kvůli zvířatům. Neberu to jako omezení – mám ráda „svůj“ Hradec, který se krásně a většinou k lepšímu proměňuje, a spoustu koutů Čech i Moravy. V minulých desetiletích jsme s manželem a dětmi procházeli většinu našich hor. Teď to občas zkouším sama, jen v psím doprovodu. Mezi městy je mou druhou láskou jihočeská Třeboň, kde je procházející se historie stále patrná – pokud ji nepřemohou cyklisté. Je tam nádherný archiv s neuvěřitelným bohatstvím fondů a velmi milými archivářkami.

Měla jsem možnost navštívit Spojené státy a Japonsko, zvlášť Japonsko bylo zajímavé, ale já jsem prostě Evropanka. V prostoru od Atlantiku po Finsko se cítím nejlépe. Procestovala jsem většinu evropských zemí, na prvním místě je samozřejmě Francie (v Paříži znám všechny čtvrti, zbožňuji Languedoc a Girondu), následuje Itálie (když opustíte dálnice, zjistíte, že v každé malinké vesničce najdete minimálně jednu antickou památku, středověký hrad, nádherný kostel a s trochou štěstí i vodopád; v Římě mají obyvatelé na dvorech skalky ze zbytků antických hradeb). Na třetím místě je Skotsko – nejen kvůli skvělé tekutině, kterou tam tak dokonale vyrábějí.

Autor: Gabriela Mlynka
Foto: archiv