Poslední večeře: Bonjour, Louvre, und Gute Nacht!

„Velectěnému obecenstvu! K nastávající kavárenské saisoně dovoluji velect. p. t. obecenstvo upozornit na svou nově zřízenou kavárnu Louvre s uctivou prosbou o věnování vážené přízně. Závod můj co do rozsáhlosti a moderního zařízení jest jediný svého druhu v Rakousku-Uhersku.“ Inzerát tohoto znění si v roce 1902 podal v pražském tisku velkokavárník Adolf Pelc, který byl čerstvě hrdým provozovatelem nově otevřeného podniku, jehož zrod byl bezpochyby událostí roku na kavárenské scéně královského hlavního města Prahy. To bylo ostatně svou kavárenskou kulturou hned za Vídní bez přehánění druhým největším přístavem milovníků kávy a kaváren v tehdejší habsburské monarchii. S vídeňskými přepychovými kavárnami, jako bylo a je například slavné Café Central, se mohl ostatně Louvre směle rovnat. Na tehdejší Ferdinandově, dnes Národní třídě našel nový podnik svůj domov ve výstavním paláci propojeném se sousední budovou ve Spálené ulici. A nebyl to podnik ledajaký.

LINKA PAŘÍŽ-PRAHA

Tehdejší velkokavárna, pojmenovaná podle slavné pařížské galerie a inspirovaná velkorysostí tamějších i vídeňských podniků, zaujímala mnohem větší plochu než dnes. Krom samotného kavárenského prostoru zde byl třeba koncertní sál, dvě biliárové síně s jedenácti stoly, písárna, telefonní hovorna, kino, noční bar, vinný sklep… Zkrátka v roce 1902 se na dohled od Národního divadla, v samém srdci Prahy zrodila legenda mezi zdejšími podniky. Slavných kaváren měla Praha hodně, ale Louvre byl a je jen jeden. Dveře si tu podával Karel Čapek s s divadelním hercem Eduardem Vojanem či věhlasným fyzikem Albertem Einsteinem, svůj stůl tu měli spisovatelé Franz Kafka a Max Brod. Jedinečnost Louvru dotvářela velká okna, četná zrcadla, nápisy na fasádě ve světových jazycích, portýr u vstupu, ale také třeba černošský pikolík Kristián. Slavný prvorepublikový vrchní policejní rada Váňásek, předobraz televizního rady Vacátka, tu nejspíš nejednou vedl „šťáru“ zaměřenou na zdejší karetní herny, odkud před pažemi policistů hráči pravidelně mizeli úprkem tajnou chodbou vedoucí až do Spálené ulice.

KDE PRAHA ŽIJE…

Glanc a styl prvorepublikových bonvivánů a intelektuálů vystřídaly nejprve zachmuřené tváře a nejisté pohledy hostů za protektorátu, aby slávu kavárny Louvre definitivně sežehl mráz Vítězného února. Pompézní vybavení kavárny bylo ostentativně vyházeno z oken na dlažbu Národní třídy, aby bylo všem kolemjdoucím jasné, že dělnická třída tu inteligenci žádné kávové dýchánky trpět nebude. Tam, kde se dříve plachý Franz Kafka míchaje lžičkou hroužil do svých existenciálních snů, budovali nově socialismus soudruzi a soudružky ve státním podniku Potrubí. Praha tu žila předtím a žila tu, svým zvláštním způsobem, i nyní. A asi i káva se tu vařila, jen ne tak výběrová jako dříve.

…A SVĚT JE VÍTÁN

Mělo to tak zůstat až do roku 1992, kdy (symbolicky v roce 90. výročí otevření Café Louvre) tu byla znovu otevřena kavárna. Tři roky na to prošly prostory rekonstrukcí, které vrátily místu lesk z dob jeho největší slávy a také původní název. Z popela vstala působivá výzdoba a současně i útulná atmosféra, stejně jako dokonalý servis a jedinečná kuchyně. A že je tu po stránce kulinární na co navazovat: jak vzpomínal Jiří Guth-Jarkovský, právě zde se v roce 1919 prvně v Československu podávaly „sandwiche“! Jak už jsme se zmínili, dnešní Louvre zaujímá mnohem menší plochu než kdysi, přesto na vás však zapůsobí jeho prostornost i vysoké stropy. V létě navíc oceníte venkovní terasu, na kterou můžete zamířit hned, jak vystoupáte po schodech z Národní třídy. Znovu se tu hraje billiard a o páté se vám dostane tradičního čajového rituálu na britský způsob.

ZNOVU JAKO POPRVÉ

Do Café Louvre jsme přišli hned ráno, protože zdejší snídaně jsou víc než vyhlášené. Jsou doslova pojmem a drží se toho nejlepšího z tradic vídeňské a pražské kavárenské kultury. Můžete si objednat snídaňový hovězí guláš, tři vejce do skla, pečenou šunku s vejci, vídeňské párky s hořčicí a křenem… nebo, a to jsme učinili my, zdejší věhlasné snídaňové lívance. Nabízejí je tu ve dvou provedeních, na sladko i na slano. Ochutnali jsme obé: s malinovým rozvarem a zakysanou smetanou, i ty s uzeným lososem, červenou cibulí a opět zakysanou smetanou. Sladká klasika snad zklamat ani nemohla, zvlášť když lívance byly tolik nadýchané a malinový rozvar zdařile vyvažoval sladké tóny s kyselými. Slané lívance však byly skutečným gastronomickým majstrštykem. Losos se rozplýval a smetana byla velmi správně servírována na talíři stranou, aby do ní bylo možné sousta namáčet. V tak vyhlášené kávové instituci, jakou zdejší podnik je, jsme od espressa i latté čekali jen to nejlepší. A dočkali jsme se. Plni snídaňového menu jsme vyrazili na bezcílné toulky Prahou a vrátili se až na pozdní oběd. Potěšilo nás, že obsluha nás vítala s milým úsměvem a promptně nám nabídla náš stůl z dnešního rána. Uvědomili jsme si, že být stálým hostem v podniku z doby, kdy zákazník byl pán, znamená zažívat každou další návštěvu znovu jako tu první. Objednali jsme si konfitované vepřové ramínko se silnou omáčkou z červeného piva, podávané s bramborovou kaší a červenou cibulkou. Bylo to bez nadsázky řečeno jídlo ze starých dobrých časů, kdy kuchař nemusel ohromovat formou, protože za dokonalost se pokládaly chuť a vydatnost. Protože nám dlouhou procházkou vyhládlo, měli jsme místo i na dezert: zvolili jsme Sacherův dort a francouzský věneček s pistáciovým krémem, a bylo nám jako bychom ochutnávali ty nejsladší chutě Vídně a Paříže. A byli jsme tak znovu na začátku příběhu zdejšího podniku, který uchvacoval v době svého vzniku a nic na tom nezměnil dodnes.

Chtělo by se říct, že Café Louvre bylo až nudně dokonalé. Ale může dokonalost v gastronomii nudit? Jsme přesvědčeni, že nikoliv.

Autor: Emil Stelinger
Foto: autor a archiv