10 let v proudu

Když mu před lety ukradli dodávku s veškerým vybavením, doslova přes noc přišel o celou firmu. „Byl to restart se vším všudy,“ vzpomíná elektrikář Petr Brinda, spoluzakladatel královéhradecké PB elektro a řemeslník s více než třicetiletou praxí. Už deset let ale na práci ani podnikání není sám — po boku mu stojí ambiciózní syn Petr. Společně vyrostli v jednoho z nejvýznamnějších hráčů na trhu, realizují projekty od čerpacích stanic Orlen až po ikonickou Masarykovu chatu v Orlických horách a míří do světa chytré energetiky.

Vaše firma letos v zimě slaví 10 let. Iniciály PB ale v oboru rezonují už víc než tři dekády. Jak vzpomínáte na své začátky?

PB: Byl to punk. Vůbec jsem nevěděl do čeho jdu, protože myšlenka na vlastní podnikání přišla tak nějak náhodou. Tehdejší zaměstnavatel spustil restrukturalizaci a já jako služebně nejmladší byl první na ráně. Ale řekl jsem si, že to zkusím. První zakázka byla vcelku dobrá, třetí mi nezaplatili.

Takže klasická podnikatelská horská dráha?

PB: Prošel jsem si všemi možnými průšvihy. Jednou mi dokonce ukradli auto s celým vercajkem. V pondělí jsme měli vyrážet na montáž a já si všechno den předem nachystal do auta – v té době to byla de facto celá firma. Ráno jsem přišel a dodávka pryč. To bylo nepříjemné, protože jsem si u dodavatelů musel domlouvat delší splatnosti a chvíli trvalo, než jsem se z toho oklepal. Byl to restart se vším všudy.

Neměl jste po tom chuť to celé zabalit?

PB: To nikdy.

Dnes úspěšně fungujete v jedné firmě společně se synem. Měli jste zezačátku obavy?

PB jr.: Určitě a řekl bych, že oboustranné.
PB: Společný byznys jsem si nemaloval, ale nebudu lhát – přál jsem si to. Byl jsem nohama na zemi a do ničeho ho, doufám, netlačil. Dodneška si pamatuju, jak jsem Petra poprvé viděl ve výkopu a říkal si: „tak snad to dneska přežije.“ Samozřejmě s nadsázkou.
PB jr.: Tak tenhle den mám taky v živé paměti. Házel jsem lopatou a ty jsi mi říkal: „To není jako s klávesnicí, co?“ (smích) Prakticky jsem ale u táty v dílně vyrostl a pomáhal mu každé prázdniny, byť na začátku s tou lopatou v ruce. Takže myšlenka společné firmy vyplynula tak nějak přirozeně.

Jaký je táta kolega?

PB jr.: Naše role jsou jiné a jasně dané. Rovnocenní kolegové už z principu nikdy nebudeme — táta má 25 let zkušeností s podnikáním a 30 let v oboru. To nedoženu. (smích)
PB: Mám přesah do revizí, takže když je něco na hraně norem nebo má zákazník specifický požadavek, rozhodujeme společně. Svoji úlohu ve firmě tak vnímám už spíš jako „mentorskou“, výkon je na Petrovi.
PB jr: Je fakt, že táta je pro mě hlavně psychická opora. Dokážu toho vyřešit hodně, ale jsou situace, kdy je to buď a nebo a mít se s kým poradit, je hodně cenný. A občas taky mít si komu postěžovat.

To zní, jako byste našli recept na úspěšný rodinný byznys.

PB: Umíme se pohádat fest. Zároveň si to ale umíme vyříkat a už se k tomu nevracet. Když se tyhle věci nenaučíte překračovat, nepůjde to. Základem dobrého byznysu je za mě chemie. Pokud to nebude fungovat lidsky, nebude to fungovat vůbec.

Junior: Mám to stejně.
Senior: Není nad to, když vám syn říká „vole“. To je sen každého otce. (smích)

Umíte oddělit práci a rodinu nebo si to nosíte „ke stolu“?

PB: U polévky většinou končíme. (smích) Pravdou je, že společného času je málo, takže využíváme každou volnou chvíli a ať chcete nebo ne, tak věcí, které jsou ve firmě potřeba řešit, je hodně. Navíc tím, že je v rámci účetnictví velkou oporou i manželka, prakticky tomu doma neutečeme.

Kdo je váš typický klient?

PB jr: V posledních letech je to hlavně firemní klientela a instituce obecně. Soukromý sektor už děláme spíš výjimečně.

PB: Je to přirozený proces. Když to vezmu historicky ze své zkušenosti, začínal jsem u drobných oprav přes rekonstrukce koupelen až po kompletní montáže a jednoho dne si uvědomil, že dělám nemovitosti hlavně doktorům a právníkům. Teď jsme ve fázi, kdy pracujeme hlavně pro firmy. Je to jako v každém oboru otázka poptávky a nabídky. Soukromé zakázky jsou slabší, protože jsme se posunuli a známe svou cenu. A to jde ruku v ruce. Když jsme to přestali tlačit, otevřely se nové dveře.

Každoročně médii proběhne zpráva, že řemeslníků je nedostatek a vyhlídky nejsou o moc pozitivnější. Mladí se do práce rukama zkrátka nehrnou. Je to téma i u vás?

PB jr.: Řešíme to od začátku. Občas seženeme partu, ale je to spíš náhoda. Někdy přijdou i dva životopisy za měsíc, ale pak půl roku nic.
PB: Nejstaršího kolegu jsem k sobě vzal hned po škole. Vydržel pro mě pracovat dlouho – možná 12 let. Běžná praxe totiž je, že jakmile to člověka naučíte, odejde dělat na sebe.

Máte za sebou stovky montáží. Na který projekt jste nejvíc hrdí?

PB jr.: Za mě je to síť čerpacích stanic Orlen, zahraniční zakázky v průmyslovém segmentu a Masarykova chata v Deštném. Srdcovka jsou samozřejmě projekty doma v Hradci, kde jsme dělali třeba někdejší restauraci Potrefená Husa na Velkém náměstí.
PB: Jsem hrdý na Petra. Jaký je a jak to zvládá. To je můj nejúspěšnější projekt ze všech!

Deset let za vámi. Jaké jsou plány, vize nebo přání na další dekádu?

PB: Já jsem si nástupce zařídil včas, tak bych si přál, aby tu v budoucnu Petr neseděl sám.

PB jr.: Chci se víc posunout do výroby rozvaděčů a segmentu MaR (měření a regulace) – obecně řečeno řízení vyšších technologických celků, chytré elektroinstalace. Je to výzva, další krok k růstu a vyšší specializaci – víme možná o dvou, třech firmách na Hradecku, které se na to zaměřují. Je to běh na delší trať, ale těším se na to.

Autor: Gabriela Mlynka
Foto: archiv