Jiří & Pavel Welschovi: Pořád spolu driblujeme

Někdejší kapitán reprezentace, teprve druhý Čech v NBA, držitel řady basketbalových rekordů. Který z těchto pomyslných titulů pro vás znamená nejvíc?

JW: Být druhým Čechem v historii NBA je speciální. Kapitáni reprezentace byli a budou, rekordy padnou, ale tohle zůstane navždy. Vážím si každého úspěchu a všechny jsem hodně prožíval, když se ale dívám zpětně, asi nejvíc pro mě znamená, že jsem dokázal překročit hranice vlastního sportu. Nikdy bych si nemyslel, že se díky basketbalu dostanu na místa, která s ním nemají vůbec nic společného, a že mi otevře tolik různých dveří. Zároveň je pro mě ohromně cenné zjištění, že jsem svým počínáním dokázal inspirovat další lidi. Když jsem v roce 2018 končil kariéru, dostal jsem zprávu od malé holčičky z Českých Budějovic, která mi děkovala, že jsem jí ukázal krásy basketbalu a přivedl ji k němu. Toho si vážím moc.

V jednom z rozhovorů jste zmínil, že nejraději vzpomínáte právě na moment, kdy jste byl v New Yorku v prvním kole draftován do NBA. Jak na tuhle chvíli vzpomínáte jako otec vy, Pavle?

PW: Nechci, aby to znělo namyšleně, ale já s tím počítal.
JW: Tak to slyším poprvé. (smích)
PW: Měl jsem prostě vždycky velké oči. Zámořská NBA byla samozřejmě velké přání, na druhou stranu jsem ale vždycky věděl, že má Jirka velký potenciál. Když se mi synové narodili, slíbil jsem si, že když o to budou stát, umožním jim sportovat, jak jen to půjde. Oba byli velmi talentovaní a moc jsem jim přál, ať to dotáhnou co nejdál. Takže jsem si troufal! Je pravda, že den po draftu přijeli z televize, vytáhli mě po práci na náměstí v Holicích a doufali v nějakou dojemnou scénu plnou emocí. Tak jsem jim na kameru řekl v podstatě to, co vám, a mám pocit, že odjížděli trochu zklamaní.

Vaše cesta k basketbalu přitom nebyla vůbec přímá, původně jste volejbalista. Co vás přimělo „změnit kurz“?

Za mého mládí byl basket neznámý sport a v Holicích se nehrál. Mě a mé kamarády k němu v 6. třídě přivedl tělocvikář. Chytlo nás to a rekreačně jsme ho hráli až do devítky. Když jsme končili základní školu a vymýšleli, jak s basketem pokračovat i na střední, naskytla se možnost hrát v rámci sokolských cvičení. Jenže přišla normalizace, což mimo jiné Sokol dost negativně ovlivnilo a spoustu dobrých lidí z něj muselo odejít. Nakonec jsme si ten basket ale opravdu prosadili a o pár let později začali uvažovat, že bychom hráli i závodně. Nemohli jsme však sehnat trenéra. Když jsme pak jednoho přece jen našli, ukázalo se, že hraje volejbal – tak jsme na něj přesedlali. Hrál jsem ho pak zhruba dalších deset let a nakonec skončil kvůli úrazu ramena. Basket byl ale pořád srdcovka a dál jsme ho hráli aspoň ve volném čase. Když jsem pak ve 28 letech končil s volejbalem, zase mě to táhlo k basketu, tak jsme se s partou přihlásili do okresního přeboru a následně i do krajské soutěže. Brzy jsem pochopil, že klíč je v tom vychovávat mládež, a tak jsem si udělal trenérský kurz. Mými prvními svěřenci byli starší syn Petr a jeho vrstevníci, později se přidal i Jirka.

Jaký byl táta trenér?

Tvrdý a troufám si říct, že na nás s bráchou byl ještě větší pes než na ostatní kluky. Není to jednoduché, když se role trenéra a táty pojí v jedno, ale rád na ty doby vzpomínám. Byl to tak trochu příběh psaný nanečisto, všichni jsme se učili za pochodu, občas trénovali na parkovišti, protože hala nebyla k dispozici. Je to pro mě velká nostalgie.

Ještě než přišel senzační vstup do NBA, vyzkoušel jste si zahraniční angažmá ve slovinském týmu Olimpija Ljubljana. Byla to pro vás velká změna?

Měl jsem výhodu, že jsem onen přechod absolvoval až ve dvaceti, někteří spoluhráči odcházeli o dva i čtyři roky dřív, takže v tomto ohledu to bylo jednodušší. Ani žádný kulturní šok se nekonal, přece jen Slovinsko zase není tak daleko. Navíc musím říct, že i po těch dvaceti letech, když dnes do Slovinska přijedu, místní mě vítají, jako bych byl jeden z nich. A to jsem tam strávil pouhé dva roky. Loni v listopadu jsem byl pozván do Bruselu, abych promluvil k Evropské komisi na téma sportu, a dalším řečníkem byl prezident UEFA Aleksander Čeferin. Přiznám se, že jsem do té doby vůbec netušil, že je Slovinec. Stál jsem tam tak v předsálí, on vešel, podíval se mi do očí a spontánně se se mnou slovinsky vítal. Vyprávěl mi, že pochází z Lublaně, miluje basket a chodil na naše zápasy. Každý návrat do Slovinska je pro mě takovým malým návratem domů.

A jak jste ten přechod zvládal po sportovní stránce? Přeci jen v Čechách jste byl už ve dvaceti hvězda.

Po sportovní stránce to byl trochu šok. Hrál jsem za reprezentaci, tentýž rok mě vyhlásili i nejlepším hráčem domácí soutěže, takže jsem byl zvyklý na určité výsadní postavení. V týmu Olimpija Ljubljana, což byl tehdy euroligový klub, jsem z onoho „výsluní“ spadl a na každém tréninku musel bojovat o místo v týmu a minuty na hřišti. To byla pro mě velká změna.

Měl jste v průběhu synovy kariéry někdy tendenci mu radit či komentovat jeho výkony? Nebo vás to nechávalo spíš chladným?

PW: Chladným mě basketbal nenechává dodneška. Když hrál ve Slovinsku, byli jsme se na něj podívat jen párkrát, takže zápasů, které jsem viděl napřímo, tolik nebylo. Samozřejmě jsem všechno sledoval, ale na dálku to není ono. Jakmile se přesunul do NBA, prožíval jsem to ještě víc, často s ním slavil nebo cítil křivdu, ale nějak podrobně jsme to spolu nikdy neprobírali. Když se ale sejdeme, tak se pochopitelně o ničem jiném než o basketu nebavíme. De facto spolu pořád driblujeme.

V nejprestižnější basketbalové soutěži jste strávil čtyři sezony a zažil velké momenty – mimo jiné se na hřišti potkával s legendami LeBronem Jamesem, Michaelem Jordanem nebo Kobem Bryantem. Byla to výzva ustát všudypřítomnou pozornost médií a fanoušků, ohromný marketing a obecný humbuk s tím související?

JW: NBA je postavena na tvářích a individualitách. To pro mě bylo náročné, protože jsem pocházel z úplně jiné kultury a prostředí. Přišel jsem z Evropy, kde je basket vnímán jako týmový a kolektivní sport, a musel se vyrovnat s tím, že v Americe je to spíš naopak. Asi jsem si na to nikdy nezvyknul, a částečně i proto tam strávil vlastně jen čtyři roky. Určitě mám ale na co vzpomínat. Byl jsem v týmu s LeBronem Jamesem, navíc v době, kdy přecházel ze střední školy. Takže jsem vlastně z první řady zažil veškerý „hype“ a vlnu očekávání, která se kolem něj nesla a kterou – všechna čest – dokázal bezezbytku naplnit. Však se stal nedávno nejlepším střelcem v historii NBA. Na co určitě nikdy nezapomenu, je setkání s Michaelem Jordanem. To pro mě byla, je a bude ikona, idol, ke kterému jsem vzhlížel, když jsem basketbalově vyrůstal. LeBron James ani Koby Bryant v mých očích nikdy nebudou tak vysoko, protože to byli spoluhráči nebo soupeři. Ale Michael byl vzor.

Za vaše nejúspěšnější období v NBA je sportovními novináři považováno angažmá v Boston Celtics. Vnímáte to tak i vy?

Vnímám to stejně. Přitom se to stalo tak trochu náhodou – do Bostonu jsem se dostal v rámci výměny, kterou jsem absolutně nečekal pouhý týden před začátkem sezony v říjnu 2003. Každá výměna je sice principiálně „o vás bez vás“, častokrát to ale tušíte nebo minimálně pracujete s nějakou informací od svého agenta. V tomhle případě jsem se ale jednoho rána probudil a zjistil, že jedu z Dallasu do Bostonu.

Měl jste z toho radost? Přesun do historicky nejúspěšnějšího klubu soutěže vás musel potěšit.

JW: Ani ne, považoval jsem ho za takový „divný klub“. Neměl jsem rád jejich město, hráče ani dresy. (smích) Ale jak už to tak bývá, ve chvílích, kdy si myslíte, že jste dole a situace je špatná, život to zařídí jinak a vyklube se z toho životní příležitost. Klub mě skvěle přijal, dostal jsem prostor a moc rád na tu dobu vzpomínám. Jedna věc je stát se hráčem NBA a druhá stát se hráčem, který opravdu hraje a je klíčovou součástí týmu. Díky tomu jsem samozřejmě změnil názor jak na město, tak na tým a časem i na ty zelené dresy. V Bostonu silně dbají na tradice, takže v době, kdy ostatní kluby modernizovaly, co mohly, oni se konzervativně drželi svého – včetně tradičních dresů ze 70. let. Všude jinde se rozmáhala vlna entertainmentu, na zápasech nechyběly roztleskávačky – to bylo v Bostonu tehdy něco nepředstavitelného. Tam se chodilo na basket kvůli basketu, ne kvůli zábavě. Dnes můžu říct, že právě v Bostonu jsem zažil nejpoučenější publikum vůbec, místní rozuměli hře a dokázali ji ocenit. Jinde fanoušci přijdou, položí si na klín krabici popcornu a tleskají až v momentě, kdy je k tomu vyzve nápis na kostce. To ale není podstata hry. Takže nakonec to, co jsem původně vnímal negativně, jsem v závěru jako hráč ohromně ocenil.

Když jste poté po čtyřech sezonách odcházel z NBA a přijal nabídku ze Španělska, nebylo vám to líto?

JW: Naopak jsem to vnímal pozitivně, protože jsem si to tak napůl vybral. Proč napůl? Měl jsem možnosti pokračovat v NBA, ale byly to nejisté, negarantované kontrakty. Oproti tomu nabídky z Evropy přicházely opravdu zajímavé a z těch nejlepších klubů. Můžu tak s čistým svědomím a klidným srdcem říci, že to byla moje volba a nikdy jsem toho nelitoval. Ani jsem se nikdy nepokoušel do NBA vrátit. Vnitřně to pro mě byla uzavřená kapitola.
PW: Přiznám se, že já to úplně pozitivně nevnímal, ale bylo to tím, že jsem neměl všechny informace. Říkal jsem si, že tam mohl ještě čtyři roky vydržet, ale šel by z klubu do klubu a dost času by možná strávil na lavičce. Bylo by to takové přežívání. Na druhou stranu být součástí NBA je pro Čecha prostě něco! Úplně ale rozumím tomu a respektuji, že po sportovní stránce chtěl víc a to mu Evropa mohla nabídnout. Nijak jsem mu do toho ale nemluvil. Nakonec si vybral španělskou Málagu a my měli se ženou radost, že ho budeme mít blíž a pravděpodobně nám v Evropě už zůstane.

To se vlastně splnilo, dokonce jste se v roce 2012 vrátil i do Čech a nastoupil za tým Nymburka. Jaký to byl pocit, prohánět se po letech zase po tuzemských hřištích?

JW: Kdybyste se mě dva, tři roky předtím zeptala, jestli se ještě někdy vrátím do Čech hrát basketbal, tak bych vám odpověděl, že jste se asi zbláznila. Ale člověk míní, život mění. Tohle období pro mě bylo hodně specifické i v osobní rovině. Po 14 letech mi skončil vztah včetně osmiletého manželství a ani basketbalově to nestálo za nic. Cítil jsem silnou únavu až vyhoření a v roce 2012 stál na křižovatce, bylo to buď, a nebo. Buď se objeví výzva, která mě zaujme, nebo v dvaatřiceti úplně skončím. Návrat domů se v tu chvíli paradoxně jevil jako ideální řešení. Našel jsem v tom výzvu, kterou jsem hledal, a ve finále i motivaci pokračovat.

Zaznamenal jste, že by se s návratem Jiřího zpátky do české ligy a s úspěchy dalších tuzemských basketbalistů u nás zvedl zájem o tento sport?

PW: Předpokládal jsem, že když se Jirka dostal do NBA, získá basket větší pozornost v médiích a do tělocvičen se nám pohrnou davy dětí. To se nestalo. Řekl bych ale, že posledních pět let se basket dostává do podvědomí více, a to především díky úspěchům národního týmu na mistrovství světa a olympijských hrách. Řekl bych, že dnes je basketbal pomyslným třetím sportem v Česku – hned za hokejem a fotbalem. Pro mě je to samozřejmě pořád málo, ale myslím, že se to zlepšuje.

Profesionální kariéru jste ukončil v roce 2018, přesně po 22 sezonách. Bylo to lehké rozhodování?

JW: Nebylo. Jsem typ člověka, který má tendenci věci komplikovat a zapojovat logiku tam, kde není potřeba. Jsou ale chvíle, kdy se spolehnu na vnitřní pocit, a zrovna to byl ten případ. Najednou jsem cítil, že nastal správný moment, a zažil takové déjà vu jako při odchodu z NBA – taky jsem to rozhodnutí už nechtěl vrátit zpátky. Po pěti letech v Nymburce jsem dostal nabídku pokračovat dál, ale rozhodl jsem se ji nepřijmout. Přišla příležitost z Pardubic, kde jsem s profesionálním basketbalem začínal, a vnímal to svým způsobem jako návrat domů. V okamžiku, kdy jsem ale v Pardubicích nastoupil v hale k prvnímu tréninku, věděl jsem, že je konec. Že tuhle sezonu dokončím a pak skončím. Bylo to zvláštně fatální, ale svým způsobem neuvěřitelně osvobozující rozhodnutí. Najednou to ze mě spadlo, přestal jsem přemýšlet o výsledcích, dalších sezonách, najednou jsem vyskočil z toho nekonečného koloběhu. Musím říct, že to byla sezona, kdy jsem si basketbal opravdu naplno užíval.

Netáhlo vás to po skončení kariéry po vzoru táty také k trénování?

JW: Ne, protože jsem měl právě v tátovi odstrašující případ. (smích) Během kariéry jsem o tom přemýšlel, ale nakonec jsem to zavrhl. Trenérství by pro mě představovalo vést podobný styl života jako posledních dvacet let a to jsem nechtěl. Dokonce si myslím, že bych to měl ještě těžší, protože jako hráč přijdete, odtrénujete a jdete domů, kdežto trenér musí trénink připravit, odvést ho, vyhodnotit, analyzovat soupeře a tak dále.

Jaké jsou vaše plány a vize do budoucna? Pořád se točí kolem basketu?

PW: Je mi 68 let, děti trénuju skoro 40 let, celý život se motám kolem basketu. Každý rok od poloviny září až do května trávím většinu volna v tělocvičně – a to včetně víkendů. Manželka to se mnou naštěstí ještě nevzdala a celou dobu mě podporuje. Díky tomu, že se pohybuju mezi mladými, se pořád mladě cítím, a ačkoli tělesná schránka sice postupně chátrá, chtěl bych pokračovat. Trenérské řady v Holicích nedávno rozšířil můj starší syn a další kolegové, takže jsem dostal nový impulz pro další práci. Dokud to půjde, rád bych se basketu věnoval a posouval ho dál nejen u nás v Holicích.
JW: Můj život je s basketbalem spojen dál. I když věci, kterým se věnuji, se dějí trochu dál od hřiště. To mi tedy nechybí a ani nemám potřebu se na něj vrátit. Za poslední rok jsem hrál basket dvakrát – jednou při exhibici Ivana Trojana a podruhé na tradičním holickém vánočním turnaji. Oboje to byly poměrně bolestivé zkušenosti. (smích) Přestože návrat neplánuji, chci se basketu věnovat i v budoucnu. Ta hra mi v životě přinesla všechno, co mám, a hledám tu nejlepší formu, jak jí to vrátit zpět. Myslím si, že jsem ji možná už našel, a hodlám se jí držet.

Autor: Helena Pondělíčková
Foto: archiv