Lovci s respektem

Dva lidé, které spojuje stejná vášeň – Libor Burian a Michaela Fialová – dokazují, že moderní myslivost není o trofejích, ale o hlubokém respektu k životu a krajině, která nás živí.

Tradice zakořeněná v rodině

„Myslivost, to je láska k přírodě,“ říká Libor Burian, který vyrostl na venkově v rodině, kde byl otec myslivcem. „Už jako malý chlapec jsem s ním chodil do lesa, nosil seno na zádech a pozoroval, jak zvěř přichází ke krmelcům. To byla moje první škola života.“

A v rodinném duchu vnímá svůj vztah k lovu také Michaela Fialová, která rozbíjí stereotyp, že myslivost je mužská záležitost. „Já jsem vyrostla v rodině, kde lovili dědeček, pradědeček i táta. Od malička mě bral s sebou a učil mě chápat přírodu. Doma jsme jedli hlavně maso ze zvěřiny, a já tak od dětství vím, odkud se jídlo bere.“

Klid, péče a pokora

Zima je pro většinu zvířat obdobím zkoušky. Méně potravy, mráz a hlad – to vše znamená, že člověk musí přiložit ruku k dílu. „Zimní měsíce jsou dobou ticha a strádání, kdy zvěř potřebuje naši pomoc, aby přežila,“ vysvětluje Libor Burian. „Myslivci v tom čase rozvážejí seno, doplňují sůl, čistí tůně, sázejí ovocné stromy a krytinu pro zvěř. To všechno je součást péče o krajinu.“

V zimních měsících je myslivost spojená hlavně s péčí o zvěř – krmení, sledování stop, kontrola, jestli je všechno v pořádku. Samotný lov v zasněžené krajině má podle nich svoje kouzlo, ale to hlavní je starost o přírodu.

Michaela Fialová to říká s úsměvem: „Největší kouzlo lovu v zimních měsících je zůstat doma a zatopit si v krbu,“ směje se, ale vzápětí dodává vážně: „Pokud ale někdo loví i v zimě, mělo by to být s respektem k přírodě. Já sama si vybírám jen ty druhy a lokality, které dávají smysl. Každý lov by měl mít účel.“

Ochránci, ne lovci trofejí

V dnešní době se kolem myslivosti šíří řada předsudků. „Často se setkávám s mýtem, že myslivci jsou psychopati, které baví zabíjet,“ říká Michaela Fialová otevřeně. „To je naprostý nesmysl. Většina z nás dělá všechno pro to, aby zvíře netrpělo. Dobrý lovec ví, kdy má vystřelit – a hlavně kdy nemá.“

Libor Burian doplňuje, že myslivci jsou především hospodáři. „Podle zákona je zvěř ve volné přírodě majetkem státu, ale péče o ni leží na nás. My udržujeme rovnováhu, zachraňujeme mláďata při senosečích, přikrmujeme v dobách strádání a regulujeme počty zvěře tak, aby nedocházelo k přemnožení. Myslivost není sport, ale styl života.“

Etika, tradice a moderní doba

Přestože se do myslivosti promítají nové technologie, základní hodnoty zůstávají. Libor Burian připomíná, že už hrabě František Antonín Špork povýšil lov na ušlechtilou činnost, která má jasná pravidla. „Myslivost má přesná etická pravidla. Lovíme jen staré nebo nemocné kusy. Základní zásada zní: respekt k životu.“

Michaela Fialová se k tomu přidává z moderního pohledu. „Myslivost se vyvíjí jako všechno ostatní. Dnes máme technologie, které pomáhají, aby zvíře netrpělo – přesnější zbraně, termovize, drony, které hledají mláďata v seně. To všechno zvyšuje etiku lovu. Ale hlavní zásada zůstává: vždycky jde o respekt.“

Ženy v myslivosti

Přestože lesy stále častěji ožívají ženským hlasem, předsudky občas přetrvávají. „Když jsem byla mladší, musela jsem si své místo vydobýt,“ přiznává Michaela. „Ale jakmile jsem na střelnici přestřílela většinu chlapů, pochopili, že nejde o pohlaví, ale o zručnost a respekt. Dnes mě berou jako rovnocenného kolegu. Myslivost prostě nerozlišuje, jestli jste muž, nebo žena – důležité je, že děláte věci poctivě.“

Její přístup má navíc rozměr, který oslovuje každého, kdo žije zdravě a udržitelně. „Já jsem maminka a chci, aby moje rodina jedla to nejkvalitnější jídlo. A to je zvěřina. Vím přesně, odkud pochází, vím, že zvíře žilo svobodně a že jeho maso není zatížené průmyslovým chovem. To je podle mě opravdový návrat k přírodě.“

Myslivost jako služba přírodě

Když posloucháte vyprávění, rychle pochopíte, že myslivost je tiché spojenectví s přírodou, které vyžaduje trpělivost, pokoru a zodpovědnost.
„Myslivci dělají obrovský kus práce, který většina lidí ani nevidí,“ říká Libor Burian. „Ve svém volnu zadarmo odpracují stovky hodin, pořádají osvětové akce, vysazují stromy a čistí krajinu. Kdyby nebylo myslivců, česká příroda by vypadala úplně jinak.“

Lov není o smrti, ale o životu

Dobrý lovec není ten, kdo často střílí, ale ten, kdo rozumí přírodě. „Největší umění je vědět, kterou ránu nedat,“ říká Michaela Fialová. „Když po týdnu v zimním lese mrznete a zvěř se konečně objeví, je těžké odolat. Ale právě tehdy poznáte skutečného myslivce – toho, kdo počká.“

A možná právě v tom je podstata celé české myslivosti – v pokorném spojení s přírodou, ve zkušenosti, která se dědí z generace na generaci, a v respektu ke všem živým bytostem.

Lov, jak ho popisuje Libor Burian a Michaela Fialová, není o trofejích ani výstřelech. Je o životě. O té tiché chvíli, kdy člověk stojí v zimním lese, slyší pod nohama křupnout sníh a ví, že je jen součástí většího celku – přírody, která dává i bere, a kterou je třeba chránit.

Autor: Gabriela Mlynka
Foto: archiv