Odvaha jít vlastní cestou vzniká z malých kroků

Když se ohlédnete za svou dosavadní cestou – co vás formovalo nejvíce? A kdy přišel okamžik, kdy jste se rozhodla vydat tou svou, poměrně odvážnou cestou?

Nejvíc mě formovala rodina a prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Odmala mě vedli k odpovědnosti, k pochopení, proč věci dělám, a k přesvědčení, že práce má sahat dál než jen k osobnímu úspěchu. Musí mít přesah a dokázat pomáhat i ostatním. Doma panovala určitá přísnost, která mě naučila samostatnosti. A už v první třídě jsem v sobě nosila sen, že jednou budu studovat práva. Držel se mě celé roky – fascinovala mě spravedlnost a možnost hledat řešení tam, kde už lidem dochází dech. Zásadní rozhodnutí ale přišlo až později, když mi došlo, že moje cesta nebude jen o justici. Začala jsem cítit, že mám co nabídnout i veřejnému prostoru. Nebylo snadné vykročit mimo komfortní zónu – chce to opravdu velkou dávku odvahy. Ale zároveň to působilo přirozeně. Jako logické pokračování všeho, co mě formovalo od dětství: jít vlastní, někdy náročnější, ale upřímnou cestou.

Tanec vás provází od dětství. Jakou roli hraje dnes – v pozici trenérky a ředitelky Taneční školy Timedance?

Tanec pro mě vždycky představoval bezpečné místo – takový druhý domov. Začala jsem ve třech letech a postupně se tento sport stal součástí mé identity. Dnes už není jen koníčkem, ale zejména prostorem, kde můžeme pomáhat růst další generaci. V rámci Timedance se snažíme děti vést nejen k výkonům, ale hlavně k pochopení disciplíny, týmovosti a budování zdravého sebevědomí. Samotné soutěže jsou skvělé, ale nejsou tím hlavním cílem. Tím je jejich osobní rozvoj. A pro mě je velmi důležité i to, aby kolem školy přirozeně vznikalo komunitní prostředí – rodiče, sourozenci, celé rodiny, které sdílí společnou energii. Tanec se pak stává univerzálním jazykem, který spojuje generace. A to mě naplňuje obrovským smyslem.

Jaké hodnoty chcete dětem v Timedance předávat? Co považujete za nejdůležitější pro dnešní mladou generaci?

Chci, aby pochopily, že skutečný úspěch stojí na vytrvalosti. Ne na tom, kolik mají talentu nebo jaké mají zázemí. Učíme je respektu, odpovědnosti za tým a schopnosti ustát i chvíle, kdy se něco nepovede. Dnešní děti čelí obrovskému tlaku. Neustále se porovnávají, často i bez toho, aby si to uvědomovaly. A my jim chceme ukázat, že hodnota člověka neleží v názorech okolí, ale v charakteru. V tom, jaký je, jak se chová a jak zachází s druhými.

Byla jste oceněna jako Trenér roku. Co pro vás toto uznání znamenalo?

Byla to obrovská čest. A současně moment pokory. Nevnímám to jako osobní triumf, ale jako ocenění práce celého týmu – dětí, jejich rodičů i kolegů, kteří s námi drží směr. Trenér roku pro mě symbolizuje, že to, co děláme, má smysl. A také je to závazek pokračovat dál: vést děti nejen k výkonům, ale především k hodnotám, které si s sebou ponesou do života.

Práce v Timedance pro vás představuje svět, kde vládne radost, energie a zdravé vztahy. A možná právě díky kontrastu s tímto prostředím ještě silněji vnímáte druhou rovinu svého profesního života – advokacii, která vás často zavede k příběhům na opačné straně emoční škály. Věnujete se případům domácího a sexuálního násilí. Jak zvládáte tak náročnou agendu – a pomáhá vám energie dětí v Timedance udržovat vnitřní rovnováhu?

Tahle oblast je nesmírně náročná. Nedá se v ní úplně otupět, protože za každým případem stojí skutečný lidský příběh, který vás zasáhne, i kdybyste si to zakázala. V advokacii často vidím důsledky toho, co se nepodařilo zachytit včas – rozpad komunikace, nefunkční vztahy i selhání systémů, které měly chránit. A právě v těchto chvílích si uvědomuji, jak moc všechno začíná už v dětství. Práce s dětmi v Timedance mě proto vrací zpátky na pevnou půdu. Je to svět, kde vidím radost, zdravou motivaci a fungující vztahy. Pro mě je to vlastní forma psychohygieny – prostor, kde se dokážu nadechnout, vyrovnat vnitřní balanc a získat sílu pokračovat i v těch nejtěžších kauzách. Tanec je protipólem k právu, ale právě proto to celé dává smysl.

Prolínají se vaše role právničky a trenérky víc, než by si člověk myslel?

Ano – a často mnohem víc, než bych si sama přála. V rámci Timedance se občas objeví situace, které potřebují citlivý právní pohled. A já se najednou ocitám nejen v roli trenérky, ale i člověka, který má povinnost chránit děti a vnímat signály, jež nejsou na první pohled zřejmé. Práce s dětmi mě vede k větší vnímavosti vůči prevenci i mezilidským vztahům. Děti svým chováním napoví neuvěřitelně mnoho – stačí jim skutečně naslouchat, nejen slyšet. A naopak v advokacii většinou řeším důsledky toho, co se nepovedlo zachytit včas. Tyhle dva světy se tak neustále prolínají a navzájem mě obohacují. Díky nim dokážu být zároveň citlivější i důslednější.

Kromě práva a taneční školy stojíte i za vznikem rodinné kavárny Timeplay. Jak se zrodil tento projekt a co pro vás znamená?

Timeplay je taková srdcovka celé naší rodiny. Samotný provoz má na starosti můj bratr se svou ženou, ale idea vznikla přímo v prostředí našeho tanečního studia. Vnímali jsme, že rodiče i sourozenci často nemají prostor být během tréninků spolu – děti si potřebují pohrát, rodiče si chtějí v klidu sednout na kávu, aniž by neustále přepínali mezi povinnostmi. Kavárna se brzy otevřela i veřejnosti a postupně se z ní stalo místo, které propojuje rodiny, generace i nejrůznější životní příběhy. Nechtěli jsme vytvořit „další kavárnu“. Šlo nám o atmosféru, kde mohou rodiče na chvíli zpomalit a děti zůstat dětmi. A to je v dnešní době něco skutečně vzácného.

Skloubit advokacii, podnikání, trénování a veřejné aktivity není jednoduché. Máte vlastní recept na energii a organizaci času?

Možná to bude znít překvapivě, ale žádný univerzální recept nemám. Spoléhám na tři věci: jasné priority, schopnost delegovat a pevné vědomí toho, proč svou práci dělám. Postupně jsem přijala, že nemůžu být všude a že není slabost říct: „Teď potřebuji zpomalit.“ Učím se pracovat se svou energií – a není to vždy jednoduché. Moje tempo člověku příliš prostoru k odpočinku nedává, ale chápu, že bez něj to nejde. Dlouhodobě může fungovat jen ten, kdo si umí dopřát chvíli ticha, vypnout a nadechnout se. A já se to učím každý den, krok po kroku.

Co vás osobně nejvíc naplňuje – velká vítězství, úspěšně zvládnutý případ, nebo drobné momenty každodennosti?

Paradoxně právě ty malé, zdánlivě nenápadné momenty. Když vidím, jak děti rostou, překonávají vlastní limity a dokážou něco, co jim ještě před pár dny připadalo nemožné. A podobně je to i v advokacii – nejsilnější chvíle jsou ty, kdy klient opravdu cítí, že jsem mu pomohla. Velká vítězství jsou krásná. Ale skutečnou hodnotu nacházím v drobných posunech, které člověk dělá každý den. Ty pak vytvoří velký obrázek, který dává celé cestě smysl.

Jedna věta pro mladé ženy, které chtějí být odvážné a ambiciózní – co byste jim vzkázala?

Nebojte se být vidět, pracujte poctivě a nikdy nedovolte nikomu, aby vás přesvědčil, že musíte být někým jiným. Vaše autentičnost je vaše největší síla.

Autor: Gabriela Mlynka
Foto: Jakub Macháček, archiv