Moje místo

Jaké je vaše nejoblíbenější místo a čím si vás získalo?

To je pro mě vlastně docela těžká otázka, protože jsem spíš tulák. Od malička mě zajímalo, co je „za kopcem, za zatáčkou, za řekou“ – vždycky ta zvědavost, co je dál.

Kdybych to ale měl rozdělit, tak v Česku jsou to Holovousy, odkud pochází můj rod už minimálně tři sta let. A úplně konkrétně cesta z Holovous do malé vesničky Chloumky. To je pro mě krajina, která má zvláštní klid a kouzlo – něco hodně osobního.

A pokud bych se podíval do světa, tak by to byla Austrálie, respektive jihovýchodní pobřeží a Modré hory. K tomu mám navíc úplně konkrétní vzpomínku – když mi bylo asi deset let, bratr přinesl domů LP s australskými písněmi od Zelenáčů. Ten zvuk, texty a z nich plynoucí atmosféra mě úplně vtáhly. Od té doby jsem všechny kolem „otravoval“ tím, že jednou do Austrálie pojedu.

Vzpomenete si na jeho úplně první návštěvu?

Na úplně první návštěvu Holovous a Chloumků si samozřejmě nepamatuji – to mě tam rodiče vezli ještě jako novorozence k prarodičům. Ale mám silné vzpomínky z dětství, kdy jsme tam chodili na procházky a já jsem jako předškolní dítě vnímal hlavně atmosféru – třeba podzimní barvy lesa, které mi tehdy přišly skoro magické.

A Austrálie a Modré hory? Tak na to si pamatuji velice dobře. Sice jsem si vysnil, že pojedu do Austrálie již v deseti letech, ale nakonec jsem se tam dostal až v mých pětačtyřiceti, o to víc to bylo intenzivnější a možná i lepší, než kdybych tam jel jako mladý. V mládí si vše idealizujete, těšíte se a pak jste dost často zklamaní.  Já jel do Austrálie bez očekávání a smířen s tím, že třeba nakonec ta země nebude taková, jak jsem si ji představoval…ale byla to paráda…ty vůně, barvy, exotika…prostě nádhera.

Co si tam žádný návštěvník nesmí nechat ujít?

Ať je to český smíšený les u Holovous nebo rozsáhlý eukalyptový australský les, tak by si člověk neměl nechat ujít jejich ticho a klid, všechny jejich vůně a zvuky a alespoň na chvilku se stát tak nějak jejich součástí. V Modrých horách je nutné kousek popojít od hlavních turistických lákadel, jako je skalní útvar Tři sestry…ale když si najdete nějaké osamělé místo na kopci a zadíváte se na tu obří plochu, nad kterou se skutečně vznáší jakýsi modrý opar, a do toho intenzivně voní eukalyptové pryskyřice, tak to je opravdu zážitek nezapomenutelný.

Jaká místa vás mimo to nejvíce zaujala?

Nerad bych navštívená místa řadil podle „lepší a horší“. Každé mě zaujalo něčím jiným.

Silně na mě zapůsobilo Japonsko – krátká návštěva, ale intenzivní kontrast mezi moderní civilizací a velmi specifickou, hlubokou kulturní odlišností.

Mongolsko zase svou nekonečnou rozlehlostí a prostorem, který člověka úplně pohltí.

V poslední době ale víc a víc oceňuji Evropu. Je neuvěřitelně pestrá – na malém prostoru se mění jazyky, krajina i mentalita. Často navíc v místech, která nejsou turisticky exponovaná. Třeba Srbsko, kam se rád vracím kvůli atmosféře, kterou vlastně neumím úplně popsat. Všem bych doporučoval v srpnu zajet do městečka Guča, kde probíhá několikadenní Trumpet festival oné specifické balkánské dechovky, a to je tedy zážitek. Ale i kousíček od našich hranic si užívám specifickou kulturu a atmosféru – například Lužice v Německu, okolí Berlína, i tady to má velké kouzlo. A to už nemluvím o tom, že jsem se nedávno vrátil z jihu Španělska, kde jenom žasnete nad historickými památkami a místními zvyky.

Jaký jste si z cest odvezl největší zážitek?

Neřekl bych, že mám jeden jediný „největší“ zážitek. Mám rád, když je celá cesta jeden velký zážitek.

Velmi silná byla cesta Transsibiřskou magistrálou v roce 2017 z Moskvy do Vladivostoku. Spíš než jeden konkrétní moment to byl dlouhý, nepřetržitý příběh. Navíc jsme si cestu „okořenili“ návštěvami míst spjatých s osudy československých legionářů. Nejsilnější okamžik přišel až na samotném konci ve Vladivostoku. Na místním hřbitově jsme stáli u hrobu našich vojáků, pustili si českou hymnu a právě ve chvíli, kdy zazněla pasáž „jak bory šumí po skalinách“, zvedl se od moře vítr a stromy kolem nás se rozšuměly. V tu chvíli to působilo skoro jako pozdrav mužů, kteří tu leží tisíce kilometrů od své vlasti. To byl opravdu moment, kdy člověku běhal mráz po zádech.

Silné jsou pro mě i expedice Monoxylon – plavby na replice neolitického člunu. Jde ale o úplně jiný typ zážitku – sounáležitost, fyzická zkušenost, společný cíl.

A velmi intenzivní byla i cesta na Západní Papuu v roce 2024, kam jsme jeli s varováním, že to může být složité. Opak byl pravdou – bylo to na pohodu a hlavně děti tu byly krásně spontánní a milé.

A jaký jste si dovezl nejzajímavější suvenýr?

A víte, že já si žádné suvenýry nevozím. Poslední dobou už i minimálně fotím…zjistil jsem, že mě to vlastně obtěžuje a odvádí pozornost od prožívání přítomnosti. Říkáme to i na expedicích Monoxylon – „fotím to do srdce“. A to mi je vlastně nejbližší.

Jsou místa, kam se rád vracíte, nebo spíš raději objevujete nová?

Spíš mě baví objevovat nová místa, ale návratům se nebráním.

Určitě bych se rád vrátil do Austrálie, Japonska a Mongolska – jenže to jsou všechno destinace na druhém konci světa, takže to není úplně jednoduché.

Prozradíte, kam se chcete podívat příště?

Možná bych k tomu mohl přidat africkou Namibii. A zároveň čím dál víc cítím potřebu dál poznávat Evropu – její méně známé regiony, které často překvapí víc než exotické dálky. A kdybych měl být zcela konkrétní, tak nejbližší cesta je na přelomu letošního června a července a jedná se o již pátou expedice Monoxylon. Ta letos směřuje na sever Egejského moře. V jejím rámci se budeme plavit na replice neolitického člunu od tureckého pobřeží na pevninské Řecko.

Jiří Junek

je ředitel muzea, historik a milovník přírody i cestování. Vedle profesního zájmu o historii ho baví objevování nových míst, lidí a jejich příběhů. Sám říká, že na cestování ho nejvíc fascinuje právě možnost poznávat atmosféru různých koutů světa a potkávat lidi, které by jinak nikdy nepotkal.

Mezi jeho netradiční koníčky patří jízda na replice historického vysokého kola. Na něm už mimo jiné projel pobřeží Černé Hory nebo během dvou dnů překonal trasu z Vysokého Mýta do Vídně. Letos ho čeká další výzva – šestidenní cesta z Vídně do Berlína.

Ačkoliv rád vyráží do světa, stejně rád se vrací domů do východních Čech, kde má své kořeny i zázemí (otec z Holovous, matka z Litomyšle, dětství v Přelouči, studia v Hradci, posledních 27 let ve Vysokém Mýtě). Občas ho přepadne nostalgie, když vidí, jak se krajina jeho dětství postupně mění – zarůstá dálnicemi a průmyslovými halami. Jak ale sám říká: „Tady jsem se narodil, tady jsem cvrnkal kuličky… a to mi nikdo neodpáře.“

Autor: Gabriela Urbánková Daňková
Foto: archiv