Obraz jako srdce prostoru

Obraz nemusí být jen posledním prvkem, který doplní hotový interiér. Pro Petru Volenec Němečkovou je mnohem důležitější to, co v člověku vyvolá a jak se vedle něj bude každý den cítit. Pod značkou La Petien Art vytváří výrazná díla, do nichž promítá své momentální rozpoložení, intuici i konkrétní záměr. A věří, že ten správný obraz si svého majitele často najde sám.

Petro, říkáte, že obraz může být srdcem prostoru. Co tím myslíte?

Obraz dokáže výrazně ovlivnit atmosféru místa, kde žijeme nebo pracujeme. Většinu věcí kolem sebe po čase přestaneme vědomě vnímat, ale ony tam stále jsou a nějak na nás působí. Proto mi dává smysl přemýšlet, čím se obklopujeme. Obraz pro mě není jen dekorace sladěná se sedačkou. Může být dominantou prostoru a pokaždé v člověku probudit určitý pocit.

Svá díla označujete jako energetické obrazy. Co si pod tím představit?

Podle mě nese každý obraz něco z člověka, který ho vytvořil. Je v něm jeho momentální rozpoložení, nálada, energie. Já proto tvořím jen tehdy, když se cítím dobře a mám skutečnou chuť malovat. Když mám špatný den, netvořím. Proč bych někomu předávala něco, čím bych se sama nechtěla obklopovat?

Do jaké míry máte při malování předem jasno, co vznikne?

Právě že příliš ne. Tvorbu nechávám hodně na intuici. Ani barvy nevybírám podle poučky, že určitý odstín představuje konkrétní emoci. Sáhnu po tom, co mě v danou chvíli přitahuje. Mám svou barevnost, která se v obrazech přirozeně opakuje, ale samotný proces příliš nekontroluji. Čím dál víc důvěřuji tomu, co přichází.

A podobně intuitivně si podle vás vybírají obraz i jeho budoucí majitelé?

Velmi často ano. Nejprve člověka osloví barva, kompozice nebo jednoduše pocit, který nedokáže vysvětlit. Název a příběh obrazu přicházejí až potom. Myslím, že není potřeba všechno racionálně analyzovat. Někdy vás určitý obraz prostě přitáhne.

Záleží také na tom, kam ho doma umístíme?

Určitě, ale je to individuální. Některý obraz může člověka výrazně nabíjet, takže ho doporučím třeba do pracovny. Jiný působí klidněji a může fungovat v obývacím pokoji nebo ložnici. Například Rozbřesk bych vnímala spíš do pracovního prostředí. Vždy ale záleží na člověku i konkrétním prostoru.

Dostáváte od majitelů obrazů zpětnou vazbu i s odstupem času?

Ano, a to mě baví možná úplně nejvíc. Některé majitele znám osobně a vidím, jak se jejich vztah k obrazu postupně mění. Často už pro ně po čase není jen uměleckým dílem, ale připomínkou určité životní etapy, rozhodnutí nebo změny. Právě tyto příběhy bych jednou ráda zachytila i v knize.

Vaše tvorba se nyní posouvá také do výstavního prostředí. Co vás čeká dál?

Letní salon v pražském Mánesu právě skončil a moje tvorba je nyní součástí výstavy v Benátkách. Pokud vše klapne, v říjnu bude následovat také Florencie. Nechci ale nic tlačit. V tvorbě i v životě se stále víc učím důvěřovat správnému načasování.

Autor: Gabriela Urbánková Daňková
Foto: archiv