

19. 11. 2026
/
5 min. čtení
/
Quartier
19. 11. 2026
Tom Slončík: Hradec je můj druhý domov
Dvakrát v Hradci hostoval, letos v létě se pod Bílou věž vrátil natrvalo. Tom Slončík ale nemluví jen o gólech a výsledcích. Fotbal chce hrát tak, aby bavil jeho i diváky, umí na čas úplně zmizet ze sociálních sítí a ve volnu nejraději regeneruje nebo vyráží do přírody. A Hradec? Ten už pro něj dávno není jen další fotbalovou adresou.
Do Hradce jste se po dvou hostováních vrátil natrvalo. Kdy jste si řekl, že tady chcete opravdu zůstat?
Když jsem po druhém hostování odcházel zpátky do Plzně, bral jsem to skoro jako definitivní konec. Když se ale v létě objevilo víc možností, vnitřně jsem cítil, že chci právě sem. Znám zdejší lidi i způsob práce a věřím tomu, kam se klub chce posunout. Navíc jsem v Hradci opravdu šťastný. Poprvé jsem zažil, že jsem se po soustředění těšil zpátky do města. Dnes ho beru jako svůj druhý domov.
Jak vypadá váš ideální volný den? Dokážete vůbec nic nedělat?
Celý den ležet neumím, necítil bych se dobře. Snažím se být aktivní, ale pořád s ohledem na fotbal. Mám rád saunu, procházky v lese a přírodě, regeneraci a samozřejmě čas s rodinou a blízkými.
Chcete být playmakerem a fotbalem lidi bavit. Co podle vás dělá hráče, kvůli kterému diváci chodí na stadion?
Musíte respektovat tým i trenéra, ale zároveň je podle mě na hráči vidět, když fotbal dělá s láskou a opravdu ho baví. Já sám chci vidět něco neobyčejného, troufalost, moment, kdy si řeknete: „Wow.“ Fotbal se dělá pro lidi. Vítězství je první, ale důležité je i to, aby se bavili a chtěli přijít znovu.
Čas od času úplně zmizíte ze sociálních sítí. Proč?
Je to určitá forma digitálního detoxu. U sebe cítím, že mi sociální sítě často víc berou, než dávají. Až když jsem je poprvé vypnul, uvědomil jsem si, co mi jejich neustálá přítomnost bere. Občas si proto dávám pauzu, abych víc vnímal reálný svět kolem sebe.
Fotbal máte v rodině. Dokážete se doma bavit i o něčem jiném?
Fotbal u nás samozřejmě rezonuje hodně. S tátou některé věci rozebereme i odborněji, ale když se sejde celá rodina, snažím se z fotbalové bubliny vystoupit. Nechci mít pocit, že fotbal je střed vesmíru.
Ve Zlíně jste v hradeckém dresu skóroval, gól neslavil a domácí fanoušci vám zatleskali. Co pro vás ten okamžik znamenal?
Když to teď říkáte, mám husí kůži. Ve Zlíně jsem od narození bydlel přímo na stadionu, vyrůstal jsem tam a snil, že na něm jednou budu hrát. Když jsem se tam vrátil v hradeckém dresu, dal gól, viděl rodinu na balkoně a fanoušky, kteří mi tleskali, bylo to nepopsatelné. Jedna z nejhezčích věcí, které jsem ve fotbale zažil.
Profesionálnímu fotbalu jste obětoval téměř všechno. Co vám z běžného života schází?
Večírky nebo alkohol mi nikdy nechyběly, protože to jednoduše není život, který bych chtěl vést. Co mě láká, je svoboda sbalit si na rok batoh a procestovat svět. To s profesionálním sportem skloubit nejde, takže doufám, že mě to jednou čeká.
Máte před zápasem nějaký rituál, bez kterého se necítíte dobře?
Spíš rutinu než rituál. Vychází z toho, co jsem se za roky naučil o svém těle. Začíná kvalitním spánkem, ráno chodím na denní světlo, následuje studená voda, lehké protažení a dobrá snídaně. Důležitá je pro mě i hudba, ale konkrétní playlist nemám. Vybírám podle nálady a podle toho, jak blízko je zápas.
Autor: Gabriela Urbánková Daňková
Foto: archiv











