Ikona jménem Grand

Vlastníte jeden z nejvěhlasnějších hotelů nejen v Hradci, ale i širokém okolí. Jak jej vnímáte vy – co pro vás Hotel Grand znamená?

Je to závazek směrem k historii. Ale také výzva do budoucna, jak spojit tradici tohoto hotelu a rozvoj ke standardům aktuálního století. Svět se nezastavil a snad představitelé měst přestanou podporovat přesun života z center na periférie proto, že je to jednodušší a není třeba tolika kompromisů. Na jihu Evropy, kde se mohou pyšnit víceropamátkami, jasně vidíme, že lze moderní život center měst přirozeně skloubit s historií. I takový Berlín je v tomto směru rozhodně zajímavý. V Hradci nemáme ani Španělské schody ani Fontánu di Trevi, proto o to víc musíme lákat na komfort, špičkové služby a příjemné prostředí.

Historie hotelu je opravdu dlouhá a hlavně pestrá. Opakovaně jej navštívil třeba prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Jaké momenty z minulosti Grandu byste vyzdvihl?

Samozřejmě Masaryka, ale ani dnes si nestěžujeme na malou návštěvnost politických představitelů. Otázkou je, jestli jim budoucí generace přisoudí podobný význam. (smích)  Pro mě osobně je význačným momentem historie hotelu příběh darování sochy mouřenína nesoucího světlo Emou Destinovou bývalému majiteli hotelu Jaroslavu Urbanovi. Dílo jsem nikdy neviděl, ani netuším, kdo ho kam odnesl a zapomněl vrátit, ale rozhodl jsem se tento vnímaný symbol do hotelu vrátit. S talentovaným sochařem Mílou Kaprasem jsme dovezli z Itálie dva několikatunové kvádry černého mramoru, ze kterých po pár měsících „zkoušení a uměleckého tesání“ vzešel nový černoušek se světlem. Možná nevypadá úplně jako ten od paní Emy Destinové, možná nestojí úplně na svém místě, ale je opět součástí Hotelu Grand a patříme k sobě.

Poslední roky ale píše budova úplně novou kapitolu, která odstartovala vaším příchodem – respektive nástupem rodiny Homoláčových. Hotel jste kompletně zrekonstruovali a posunuli na soudobou úroveň. Co vše se komplexní rekonstrukcí v letech 2006-2009 změnilo?

Za rekonstrukce z původního stavu zůstala asi jen recepce, schodiště a plášť budovy. Změnila se dispozice pokojů – všechny mají koupelny, což za první republiky nebylo standardem. Přibyl také třeba kongresový sál a parkoviště.Je třeba říci, že to byla práce celé naší rodiny. Velký dík v tomto směru patří mému otci Josefu Homoláčovi, který s architektem Karlem Pohnerem přenesl ideu kompletní rekonstrukce objektu z papíru do reality. Denně dohlížel na stavební práce a na místě veškeré opravy koordinoval. Do té doby stavěl po kraji pekárny, hotel byl myslím příjemné zpestření. (smích) Maminka zase řešila interiéry a design a takto jsme to jako rodina společně dotáhli až do úspěšného otevření. Vzpomínám na to jako na skvělé a činorodé období.Na období, kdy jsem na vlastní kůži zažil, jak má skutečně fungovat rodinná firma.

Od roku 2020 je hotel nejen ve vašem majetku, ale také v kompletní správě a péči. Jaké byly začátky v nové roli?

Na toto období naopak tolik rád nevzpomínám, protože nezačalo vůbec dobře. Tehdejší provozovatel s příchodem pandemie covidu, chaosem kolem všemožných opatření a blížícím se vlastním důchodem i koncem nájemní smlouvy vyhodnotil, že bude lepší své angažmá v Grandu ukončit. Dobu, kdy jsem se kvůli vyplacení polovičního společníka zadlužil a zároveň mi stát kvůli covidu na rok zavřel hotel, opravdu nepovažuji za šťastnou. Ale jak se říká, co vás nezabije, to vás posílí. Slovo dalo slovo se stávajícím ředitelem Milanem Šedivým.Člověkem, jehož srdce bije pro Hradec,který je obrovsky pracovitý a má chuť posouvat sebe i náš hotel dál. Naše spolupráce od té doby trvá a doufám, že ještě dlouho bude! Věřím, že v současnosti je hotel mnohem blíž svému zákazníkovi, než kdy byl. A klienti nám to dávají najevo tím nejlepším způsobem – vracejí se.

Co do budoucna ještě chystáte – jaké máte vize a cíle na další léta?

Potřebujeme se posunout technicky v mnoha bodech. Musíme hotel zútulnit, chybí mu podle mého názoru stále ještě takové to „teplo domova“. Budeme se snažit  ještě více se přiblížit klientele a dát jí pocit, že jsou vítáni.

Co si pod oním „útulnem“ představujete?

V rámci pokojů přesně nevím, to prostě cítíte – takové to, co doma tvoří ženy… Ale pro podpoření návštěvnosti i potěšení hostů v dobách těžkých covidových jsme začali vozit vína z oblastí, k nimž máme vztah. Takže bychom tu do budoucna rádi vytvořili příjemný, klidný koutek, kde by si naši hosté mohli odpočinout, vydechnout a s partnerem nebo přáteli vypít lahev dobrého vína. Vychutnat si společné momenty v klidu, aniž byste se po dlouhé cestě museli hnát do restaurace nebo vinárny. Dobré víno už v Grandu máme, teď ještě ten příjemný koutek. (smích)

Autor: Michaela Mikysková
Foto: Ondřej Šlambora