Všechno, co dělám, začalo setkáním

Když se ohlédnete úplně na začátek – byl tam moment, kdy jste si řekl: Teď začínám něco vlastního?

Upřímně? Nebyl to jeden velký moment. Spíš série malých rozhodnutí. Do té doby jsem byl zaměstnanec. A pak jsem si jednoho dne řekl, že to zkusím jinak. Bez jistoty, bez zázemí. Začínal jsem úplně od nuly. Ale zpětně vím, že to byla správná cesta.

Vaše první výrazná stopa je vinotéka VinoVio. Jak se z lásky k vínu stane podnikání?

Velmi nenápadně. Měl jsem rád víno, vozil jsem ho z Moravy, občas ze zahraničí. S přáteli jsme ho ochutnávali a oni mi začali říkat: „To je skvělý, to chci taky.“ A tak jsem jim ho občas přivezl víc. Pak ještě víc. A najednou jsem zjistil, že už to není jen koníček. S manželkou jsme se rozhodli, že si otevřeme malou vinotéku. Bez velkých ambicí. Jen s tím, že budeme nabízet to, co máme sami rádi.

Dnes už to ale rozhodně není „malá vinotéka“. V čem je podle vás její síla?

V lidech. V ničem jiném. Tenhle byznys není o tom, že přijdete, koupíte láhev a odejdete. Je o tom, že si sednete, popovídáte si, něco zažijete. Já vždycky říkám, že když mě tady zastihnete, prodám vám i to, co nechcete. (smích) Ale ve skutečnosti jde o to, že se snažím pochopit, co ten člověk hledá. A pak mu to nabídnout.

Pamatujete si na chvíli, kdy jste si uvědomil, že to funguje?

Možná takových momentů bylo víc. Ale jeden si pamatuju dodnes. Přišel k nám pán – vyložený pivař. Dal si víno jen proto, aby si mohl u nás sednout. Ochutnal… a dneska chodí pravidelně místo na pivo na víno. To jsou přesně ty chvíle, kdy vám dojde, že to není jen práce, ale i sdílení okamžiků.

Když od vína odskočíme – druhý váš svět jsou psi. A Kynologické centrum Borova tlapka. Tam je ten příběh ještě osobnější, že?

Tam to začalo opravdu od srdce. Vždycky jsem měl blízko ke psům. A když jsem si pořídil svého prvního ohaře Bora, začal jsem ho cvičit. Neměl jsem žádné kurzy, žádné vedení, jen rady od lidí, se kterými jsem se v kynologii protnul. Prostě jsem si ho učil sám. Absolvoval jsem s Borem pár zkoušek a získal poháry a ocenění, najednou za mnou začali chodit lidé. Ptali se, jak to dělám. Chtěli si zacvičit se mnou a přijít jak na to. Nejdřív jeden, pak druhý, pak třetí… a najednou jich bylo tolik, že jsem to musel nějak uchopit.

Říkáte o sobě, že psům rozumíte. Co to znamená?

Je to těžké popsat. Já se na toho psa podívám… a nějak vím. Vím, co se děje, proč se chová tak, jak se chová. A hlavně – oni to cítí taky. Chtějí se mnou spolupracovat. Za ty roky mi prošly rukama stovky psů a u spousty z nich se podařilo změnit jejich život a mnohdy je i vrátit  zpátky mezi lidi.

To zní skoro jako práce s lidmi, nejen se psy…

Ono to práce s lidmi je. Cvičák neučí psa. Učí majitele. Ten pes je vlastně zrcadlo. Ukazuje vám, jak s ním komunikujete, jaké máte emoce, jaké máte nastavení. A když to pochopíte… změní se mezi vámi dvěma úplně všechno.

Vaše centrum má dnes ale i přesahy do práce s dětmi. Jak k tomu došlo?

Úplně přirozeně. Chodila ke mně do „tlapky“ cvičit psa paní učitelka ze základní školy. A napadlo ji mě pozvat k nim na školní zahradu. A tak jsem začal chodit do škol, ukazovat dětem psy, mluvit o přírodě a myslivosti. Zjistil jsem, že mě to opravdu naplňuje. Dnes chodí děti ke mně do tlapky. Učím je poznávat les, zvířata a  chránit přírodu. Nejhezčí je, když po letech potkám ty samé děti a oni mi řeknou: „Vy jste nám to tenkrát řekl.“ To je moment, kdy víte, že to má smysl. Borova tlapka je mimo jiné univerzitním pracovištěm UHK.

Letos chystáte i příměstské tábory. Co chcete dětem vlastně předat?

Zážitek. To, že jsou venku a něco objevují. Že nejsou jen u obrazovek. Neříkám, že technologie jsou špatně. Ale rád bych, aby děti zažívaly i reálný svět. Dotkly se ho. Proto jsme připravili tábor, který vezme děti na týden do přírody, mezi stromy a zvířata a nabídne jim odlišnou realitu.

A pak je tu třetí rovina vaší práce – SIGNIFY production, se kterou pořádáte prestižní lékařské kongresy a eventové akce. To je úplně jiný vesmír. Jak jste se do něj dostal?

Zase přes lidi. Pomáhal jsem kamarádovi v hotelu s eventy. Začalo to maličkostí – cateringem na lékařské přednášce. A postupně se to rozrostlo. Dnes organizujeme konference, kam přijíždějí odborníci z celého světa. Je to práce, která vyžaduje organizační schopnosti, bezchybný servis a maximální trpělivost. Klíčovou roli zastává v tomhle ohledu moje manželka, která dokáže perfektně navnímat potřeby klientů, pojmenovat je a nakonec i bezezbytku naplnit. Je to zejména její organizační talent, smysl pro detail a preciznost, díky kterým jsou naše akce skutečně na vysoké úrovni.

Na který z kongresů, který pořádáte, jste nejvíc hrdý?

Nejvíc asi na Hradecké dermatovenerologické dny. Podařilo se nám vrátit tradici, přivést sem špičkové odborníky. A vytvořit něco, co má přesah. Ale vážím si i těch dalších, velkých i těch menších. Všechny jsou pro naši firmu důležité.

Když to všechno poslouchám – víno, psi, kongresy… působí to jako tři úplně oddělené světy. Nebo ne?

Naopak. Ony se propojují. Já jsem člověk, který je rád mezi lidmi. A všechny ty projekty jsou o lidech. Někdo ke mně přijde na cvičák. Začneme si povídat. A najednou zjistíme, že můžeme spolupracovat i jinde. Jiný přijde na víno. Další na konferenci. A všechno se to začne skládat dohromady.

Do toho vstupuje i politika. Vnímáte ji jako další svůj projekt?

Spíš jako další prostor, kde můžu věci pozitivně ovlivnit. Nechci z toho dělat hlavní téma svého života, ale je to přirozená součást mého bytí. A znovu i práce s lidmi. Věci se totiž dají měnit, stačí vydržet a neuhnout.

Ve vašem vyprávění se často objevuje vaše manželka. Jak důležitou roli hraje?

Zásadní. Bez ní by to nešlo. Ona drží věci pohromadě. Je neuvěřitelně pracovitá a srší nápady. Většinu projektů děláme spolu fifty-fifty. ( smích ) Je pro mě tou silou, která to celé posouvá dál.

Když si dovolím osobní otázku – co vás na té cestě drží? Co vás žene dál?

To, že mě to pořád baví. Že potkávám nové lidi. Že vznikají nové příležitosti. Že to není stereotyp. A že všechno, co dělám, nějak dává smysl.

A kdybyste to měl říct jednou větou – co je pro vás život?

Setkávání. Protože všechno, co se mi v životě stalo, začalo tím, že jsem někoho potkal. A často to neskončilo jen u jednoho setkání.

Autor: Gabriela Urbánková Daňková
Foto: archiv